Zlatá rýže je chiméra

Motivace vědců, kteří přišli s programem na vývoj geneticky upravené zlaté rýže, byla určitě šlechetná. Ve státech subsaharské Afriky a jihovýchodní Asie způsobuje nedostatek vitamínu A slepotu i úmrtí především u dětí. Rýže, jejíž semena by obsahovalA provitamín betakaroten, z něhož si tělo vitamín A dokáže vyrobit, tak pro spoustu lidí dodnes představuje nějaké zázračné řešení, které je hned za dveřmi, stačí se pro něj natáhnout. Je to ale jen chiméra.

Vědci ani za dvacet let vývoje nedokázali vypěstovat rostlinu, která by obsahovala dostatek provitamínu A a zároveň ho dokázala i při dlouhém skladování v semenech udržet. Studie v Číně, která měla dokázat opak, počítala s tím, že rýže se bude skladovat zmražená, aby obsah provitamínu v semenech neklesal. Představa, že by si chudí Nigerijci či Indové v tropech nakoupili mrazáky, aby měli kde skladovat rýži, je přinejmenším úsměvná.

Zlatá rýže se zatím nedá pěstovat v zemích jihovýchodní Asie. Nikoli kvůli zákazům, ale proto, že oproti klasické rýži téměř neplodí.

Větším problémem než skladování ovšem je, že postup genetické modifikace s dostatkem provitamínu A v semenech zatím fungoval jen na poddruhu Oryza sativa japonica, která je pro pěstování v tropických a vlhkých oblastech nevhodná. U indické rýže naopak naprosto selhává. Zkušenosti z minulého roku ukazují, že výnosy této rýže jsou třetinové v porovnání s původní nemodifikovanou odrůdou Swarna, protože rostliny dosahují jen poloviční výše, mají vybledlé listy a výrůstky na kořenech a květy nasazují později. Výzkum se tak možná po dvaceti letech vrací zpátky na začátek. A nezmění na tom nic ani novinář Ivan Brezina, ani rozhodnutí amerického soudu, že je zlatá rýže bezpečná pro prodej v USA, a ani dopis 107 vědců, kteří žádají rychlejší uvedení zlaté rýže do praxe.

Jakékoli výkřiky, že zlatá rýže je hotová a její využití už zdržují jen ekologičtí aktivisté, jsou tak opravdu jen výkřiky. Pokud zlatá rýže bude někdy fungovat, ještě si na ní minimálně několik dalších let, možná i desítek let počkáme.

Je pochopitelné, že chemický průmysl, který vývoj zlaté rýže převzal a udělal z ní maskota všech geneticky modifikovaných plodin, hledá obětního beránka pro své vlastní selhání. Greenpeace a další kritici využívání genetických modifikací v zemědělství ale za nezdary průmyslového výzkumu nemohou a jeho sisyfovský projekt nijak výrazně nezdrželi. Kdyby totiž zlatá rýže fungovala, již dávno by byla na trhu.

Největší nesmysl Brezinova článku je teorie, že kdyby organizace Greenpeace existovala v době objevu penicilinu, určitě by mu také bránila, protože prostě nemá ráda vědu. Autor vůbec nezohlednil, že Greenpeace vadí jen zemědělské využití GMO, se kterým souvisí nekontrolované šíření genetických modifikací v životním prostředí, a nemá nic proti samotnému vědeckému výzkumu genetického inženýrství či jeho praktickému využití v uzavřených systémech, třeba i ve zmíněné medicíně. Aktivisté Greenpeace tak neběhají po okolí a nevyrážejí diabetikům z rukou ampulky s inzulínem, který vyrobily geneticky modifikované bakterie.

Podobně nesmyslné jsou hysterické výkřiky, že kritici nekonečného a neúspěšného vývoje zlaté rýže mohou nějakým způsobem za oslepnutí či smrt dětí. Kdybychom to obrátili, mohli bychom stejně nesmyslně obvinit ze zabíjení dětí samotné vědce chemického průmyslu, protože strhávají pozornost světa na zlatou rýži, místo aby prosazovali reálná řešení, která již nyní máme k dispozici.

A jaká jsou ta řešení? Rozdávání vitamínových kapslí, případně přídávání betakarotenu do potravin, je řešení rychlé, ale krátkodobé, protože neřeší skutečné příčiny a rozvojové státy nejsou dlouhodobě schopné distribuci léků či obohacených potravin na potřebné úrovni zajistit. Tento postup si ovšem nevymyslelo Greenpeace, jak tvrdí Brezinův článek, ale Světová zdravotnická organizace, která také rozdávání vitamínu v prioritních zemích zajišťuje.

Příčinou, proč nedostatek vitamínu A není svět schopen vymýtit ani po desítkách let rozdávání vitamínových doplňků, je špatná výživa, za kterou mohou válečné konflikty, chudoba či nedostatek vzdělání. Na tyto jevy má smysl se zaměřit, i když to není snadné.

Zdroje vitamínu A nemusíme do postižených oblastí dovážet, dost často již zde jsou. V Africe i Asii rostou plodiny, které ho obsahují, některé dokonce jako plevel. Za všechny uvedu alespoň jednu notoricky známou i u nás – palma olejná. Ano, palmový olej je – pokud se nerafinuje – velmi bohatý na betakaroten a jeho původním domovem je západní Afrika, nikoli Indonésie, kde se kvůli němu kácejí tropické pralesy. Pokud by svět necpal palmový olej do cukrovinek a nepálil ho jako biopalivo, mohl by pomoci vyřešit nedostatek vitamínu A. Dalším způsobem je navýšit množství provitamínu A v plodinách, které ho již malé množství obsahují – vědcům se například podařilo pomocí pokročilého genového monitoringu najít geny, které ovlivňují obsah betakarotenu v klasech, a vyšlechtit tak “zlatou” kukuřici”, aniž by ji museli modifikovat. Tato kukuřice se již pěstuje především v africké Zambii a na rozdíl od zlaté rýže už dětem s nedostatkem vitamínu A pomáhá.

Zlatou rýži nepotřebujeme a její výzkum, který přes 20 let nevedl nikam a byl jen černou dírou na peníze, by měl být co nejrychleji zastaven.

Text byl psaný jako reakce na článek Ivana Breziny v časopise Reflex. Článek vyšel v čísle 40, ročník 2018.