Skupina mírových aktivistů, vizionářů a pacifistů z kanadského Vancouveru vyplula 15. září 1971 na moře, aby protestovala proti americkým jaderným testům u ostrova Amčitka na Aljašce. Tak začala historie Greenpeace a moderního ekologického hnutí.
Příběh nejznámější světové ekologické organizace Greenpeace se začal psát na přelomu 60. a 70. let ve Vancouveru. V kanadské metropoli se v té době utvořila obrovská komunita hipíků, kvakerů, amerických branců schovávajících se před narukováním do války ve Vietnamu, umělců, volnomyšlenkářů a vizionářů s touhou změnit svět. V podhoubí mírového hnutí začala vznikat komunita, která chtěla kromě světového míru řešit i environmentální problémy. Ty tehdy začínaly být čím dál viditelnější.
Úplně první kampaní, kterou tato skupinka – tehdy ještě pod názvem Don’t Make a Wave Committee – začala řešit, byl odpor proti podzemním jaderným testům u ostrova Amčitka na Aljašce. Výbuchy, které kromě úniku radioaktivity mohly způsobit i vlny tsunami, v té době na svém neobydleném území prováděla americká vláda. Jaderné výbuchy v sobě v očích aktivistů kombinovaly hrozby jak pro světový mír, tak pro životní prostředí. Ekologové sehnali starou loď, bývalou rybářskou bárku jménem Phyllis Cormack, přejmenovali ji na Greenpeace (zelený mír) a nabrali směr do míst, kde se měly jaderné nálože odpalovat. Doufali, že jejich přítomnost na místě donutí americkou vládu, aby od testů upustila.
Ústřední postavou, která formovala přístup Greenpeace k vedení kampaní a k práci s informacemi, byl novinář Robert Hunter. Ten si už v té době uvědomoval, že aby dokázal lidi zasáhnout, zaujmout a mobilizovat, musí vyprávět silný příběh, který v sobě ukrývá něco, čemu říkal „mind bomb“. Dnes bychom řekli, že měl na mysli virální potenciál. Příběh o „bandě hipíků“, kteří se na kocábce vydali čelit americké armádě a jejímu nukleárnímu arzenálu, virální potenciál bezesporu měl. Přestože se tehdy dvanáct rozhněvaných mužů na lodi Greenpeace Amčitce ani nepřiblížilo, protože jim cestu zatarasil americký bitevní křižník USS Confidence, dokázali odvyprávět svůj příběh, upozornit na problém a získat na svou stranu sympatie veřejnosti.
Když loď Greenpeace plující do Amčitky zastavili u ostrova Akutan američtí námořníci, aktivistům vyjádřili podporu s tím, že jen plní rozkazy, ale že s jadernými testy nesouhlasí, dokonce jim své vyjádření předali černé na bílém i s podpisy. Rozkazy ale zněly jasně a aktivisté nesměli dál.
Když se pak loď Greenpeace vrátila do přístavu ve Vancouveru, vítaly ji tisíce příznivců. Nejbližší výbuch v Amčitce se sice zastavit nepodařilo, ale kolem jaderných testů vznikla taková kontroverze, že to byl začátek jejich konce. Cesta do místa jaderného výbuchu byla natolik sledovaná, že vyvolala celosvětovou diskuzi a jaderné mocnosti se dohodly, že ustoupí od podzemních testů. Jediným státem, který se odmítl přidat, byla Francie. Ta změnila názor až po sérii nenásilných přímých akcí Greenpeace a pod tlakem veřejnosti o něco později.
A dnes? Testovat jaderné zbraně už není normální. Naopak je to něco divného, obskurního a nepřípustného. Opakovaně dnes odpaluje jaderné bomby už jen Severní Korea.
