Evropská komise nedávno představila plán, jak by mohly členské státy zvládnout letošní zimu s nejistými dodávkami plynu z Ruska. Ruská federace používá své nerostné suroviny jako geopolitickou zbraň a ziskem z jejich prodeje financuje válku na Ukrajině. Evropa tak od začátku invaze čelí zásadnímu problému – odstřihnout se co nejrychleji a co nejméně bolestně od plynu z Ruska.
Velkým paradoxem, kterému v současné době jako země hlásící se k Západu čelíme, je, že naší závislostí na fosilních palivech z Ruska pomáháme financovat zvěrstva na Ukrajině. Ačkoliv na jednu stranu Evropská unie spolu se svými západními spojenci vyhlašuje jeden balíček sankcí za druhým, největší příjmy Ruské federace plynou stále z vývozu energetických surovin do Evropy. Tyto příjmy, které tvoří nemalou část rozpočtu ruské vlády, tak pomáhají financovat krvavou válku a drží Rusko ekonomicky nad vodou. Rusko si tak minimálně tento rok může vesele svou “speciální vojenskou operaci” platit dále a vysmívat se nám do obličeje.
Současný plán na snížení spotřeby plynu nestačí
Plán pro snížení spotřeby plynu v EU o 15 % před nejbližší zimou – “Save Gas for a Safe Winter”, který připravila z dílny Evropská komise a který má tuto situaci řešit, ovšem neobsahuje rovnoměrné snižování poptávky po plynu a dostatečnou podporu zateplování a přechodu na energii z čistých zdrojů. Plán se naopak až příliš zaměřuje na podporu stávajících fosilních zdrojů, jako jsou ropa a uhlí, a na zajištění financování průmyslu, přičemž přehlíží škodlivé dopady fosilních paliv na klima.
Nabízí se zásadní otázky – jak jsme se dostali do této situace, kdy jsme prakticky stoprocentně závislí na dovozu plynu z Ruska? Má smysl ho nahradit plynem odjinud? A na co přesně fosilní plyn potřebujeme? Kde se ho můžeme nejrychleji zbavit?
Přestože se někdy objevují teorie o tom, že za naši závislost na ruském plynu může energetická transformace spojená s omezováním uhlí a rozvojem obnovitelných zdrojů energie a že plyn musí vyrovnávat nedostatek elektřiny v síti v okamžiku, kdy nesvítí slunce a nefouká vítr, pro Českou republiku to zcela jistě neplatí. Máme zde dvě velké paroplynové elektrárny – Počerady a Vřesovou, která ještě donedávna jela na energoplyn vyrobený v místní tlakové plynárně z uhlí. V minulosti elektrárna Počerady jela jen velmi omezeně, nyní obě dvě elektrárny spotřebovávají kolem 10 procent celkové spotřeby zemního plynu ČR.
Je vcelku jasné, že spotřeba plynu pro výrobu elektřiny v době výkyvů v zimní sezoně a ke stabilizace sítě je ve skutečnosti nižší a pohybuje se v současnosti řádově v nižších jednotkách procent. V budoucnu budeme sice i nadále potřebovat plyn (a později zelený vodík) pro výrobu elektřiny ve špičkovém provozu, ale i tak můžeme naší současnou spotřebu výrazně snížit.
Nejvíce plynu spotřebuje vytápění budov
Závislost na plynu není ve výrobě elektřiny, ale ve výrobě tepla. Po skončení topné sezóny se každoročně sníží skokově spotřeba plynu v ČR o dvě třetiny. Plynem topíme v rodinných domech, v bytových domech i v průmyslových podnicích a provozovnách. A jako by nestačilo, že už nyní máme největší spotřebu plynu v sektoru vytápění, ještě donedávna chtěly české vlády předělávat na plyn i současné uhelné teplárny. Od tohoto plánu naštěstí současný Fialův kabinet upustil, alespoň prozatím.
Rozšíření plynu v sektoru vytápění přitom dává do jisté míry smysl. Plyn je jako topivo velmi uživatelsky příjemný – jeho spalováním nevzniká ve velké míře prach a další škodlivé látky, které v obcích zamořují vzduch, a při obsluze plynového kotle odpadá veškerá namáhavá fyzická práce spojená s vykládáním a přenášením tuhých paliv; stačí jen otočit kohoutkem.
Nyní jsme se ale dostali do situace, kdy nás Rusko vydírá hrozbou zastavení dodávek a kdy ceny plynu šplhají do nebes. A ačkoliv evropětí i čeští politici již pracují na tom, aby se závislosti na Rusku zbavili, největším problémem je letošní zima.
Naše závislost na plynu z Ruska vznikla přirozeně za komunistického režimu, kdy jsme byli součástí východního bloku a kdy byly od 60. let minulého století budovány současné plynovody vedoucí z východu na západ. Po sametové revoluci pak evropští politici chybně spoléhali na to, že Rusko již není hrozbou a že je pro Evropu zajímavým obchodním partnerem. V devadesátých letech přesto existovaly určité snahy o diverzifikaci dodávek plynu. Část plynu do Česka dodávali Norové, smlouva však byla uzavřena na dvacet let a před pěti lety zanikla. V budoucnu by však podle ministra průmyslu a obchodu Jozefa Síkely mohl norský plyn pokrýt až třetinu české spotřeby.
Drahý a nejistý plyn nastartoval vlnu zateplování
Dlouhodobě v Česku zaostáváme v hledání energetických úspor a v zateplování, které mohou spotřebu plynu výrazně snížit. Dokud byl plyn levný a jeho dodávky byly stabilní, nic netlačilo české vlády, kraje, obce, domácnosti či podniky k tomu, aby masivně zateplovaly a šetřily energiemi.
To se nyní radikálně mění. O zateplování, obnovitelné zdroje a tepelná čerpadla je enormní zájem a čekací lhůty se prodlužují. Zároveň lidé začali plynem šetřit. V letošní topné sezoně tak klesla spotřeba plynu bez jakýchkoli opatření ze strany české vlády klesla téměř o pětinu. Vláda by ale nyní měla zajistit, aby si energetické úspory a zateplování mohli zajistit i členové nízkopříjmových domácnosti a sociálně zranitelní odběratelé plynu.
Strategické a dlouhodobé řešení ovšem existuje – odstranit naši závislost na fosilních palivech, zavádět energetické úspory a zateplování a přejít na obnovitelné zdroje energie, které jsou řešením nejen současné energetické krize, ale i krize klimatické. Musíme ovšem spolupracovat na Evropské úrovni a využít potenciál obnovitelných zdrojů energie, který celý náš starý kontinent nabízí. Země na západ od nás jsou v tomto ohledu napřed a mají i lepší potenciál pro výrobu energie z obnovitelných zdrojů, o kterou by se s námi měli v ideálním případě podělit.
I v Česku můžeme mít obnovitelné zdroje a zateplené domy
I Česká republika má velký potenciál využití energetických úspor a obnovitelných zdrojů. Pokud budeme v masivním měřítku zateplovat budovy, můžeme do roku 2050 snížit spotřebu energií v budovách až o 60 procent. Snížení spotřeby pak automaticky sníží částky na vyúčtování za energie. Toto opatření dává velký smysl i z hlediska ochrany klimatu, protože budovy jsou podle studie ČVUT a Šance pro budovy zodpovědné zhruba za 35 procent celkových emisí uhlíku v ČR.
Spotřebu fosilních paliv ve výrobě elektřiny může snížit masivní rozvoj obnovitelných zdrojů. Pokud si lidé, obce či energetická družstva budou vyrábět elektřinu sami, pomůže jim to navíc s rostoucími cenami. Podle studie Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd z roku 2020 je v Česku potenciál využití větrné energie až 28 % celkové spotřeby elektřiny. Pokud bychom plně využili potenciál solární energie instalací panelů na střechy a fasády domů, dostaneme se podle studie společnosti EGÚ Brno na 27 % spotřeby elektřiny.
Jenomže naše vlády dlouhá léta zachovávaly naši závislost na fosilních palivech, včetně těch dovážených z Ruska. Nyní jsme se dostali do situace, kdy jsme silně závislí na ruském plynu a s blížící se zimou, rostoucími cenami energií a všudypřítomnou inflací hrozí občanům energetická chudoba. Rusko také může nakonec vypnout kohoutky, na což se již Evropa částečně připravuje právě zimním plánem představeným Evropskou komisí. Musíme si na rovinu říci, že do této situace bychom se nedostali, kdybychom plně využili energetické úspory, obnovitelné zdroje a nepodléhali fosilní lobby.
Řešení a poučení pro budoucí dekády? Plně využít potenciál energetických úspor a obnovitelných zdrojů energie, propojit jednotlivé evropské energetické sítě a zajistit na evropské úrovni společnou energetickou bezpečnost a soběstačnost.
Vytloukat plyn plynem?
Přesto se v současných debatách o energetické krizi až příliš důrazu klade na náhradu fosilního plynu za dovážený LNG plyn a budování nové plynové infrastruktury. V krátkodobém horizontu bude zřejmě potřeba nahrazovat chybějící ruský plyn čímkoli, co je zrovna po ruce – nejen plynem z jiných částí světa, ale třeba i uhlím či biomasou. Vyměnit ale dlouhodobě fosilní plyn z Ruska za fosilní plyn odjinud a spoléhat se na nedemokratické, nespolehlivé a nepředvídatelné režimy ale nedává smysl. Například lidská práva v takovém Kataru nebo Saúdské Arábii jsou na tom dost podobně jako v Rusku, nehledě na to, že dovážením a spalováním LNG plynu opět neřešíme zásadní problém, který se týká nás všech – klimatickou změnu.
Potřebujeme dlouhodobé a strategické řešení současných krizí, kterými jsou především snížení spotřeby, energetická transformace směrem k obnovitelným zdrojům a úspory energií. To nám pomůže do budoucna posílit energetickou bezpečnost a zároveň přispět k řešení klimatické krize, protože oba problémy jsou navzájem propojená a nestojí v konfliktu proti sobě, jak se nám to občas snaží prodat politická elita.