Cynický čtenář by dokázal popsat poslední zprávu IPCC v jedné větě: Zase jsme o kousek blíž k apokalypse. Kvůli neustále rostoucí produkci skleníkových plynů směřuje planeta Země k oteplení o více než tři stupně a z našeho světa se tak pozvolna stává místo, kde se brzy nebude dát žít. Systémové kroky, které byly nastoleny v rámci mezinárodních úmluv, se totiž nedaří přenést na úroveň jednotlivých států a kvůli zemím, kde se nedaří uvést jednotlivé principy do praxe, tak selhává i nadnárodní koordinace jednotlivých procesů. Dle odborníků se nám tak nyní zavádění jednotlivých mitigačních opatření několikanásobně prodraží, přičemž největší problémy budou mít státy, které v tomto směru do teď stagnovaly.

ČR v celoevropském srovnání zaostává zejména v rozvoji obnovitelných zdrojů, jejichž podíl je v celkovém energetickém mixu zoufale nízký a zcela nedostatečný. Babišova vláda však svou zastaralou energetickou koncepci obhajovala s tím, že hají suverenitu a zájmy České republiky před tzv. „diktátem z Bruselu.“ Tato interpretace nebyla ničím jiným než laciným trikem na voliče, protože požadovaná transformace energetiky vyplývá z našich mezinárodních závazků. Nicméně bývalé vládě se tak spolu s poslanci SPD podařilo oživit v české společnosti historické trauma z poválečného uspořádání Evropy, kdy jsme se jako stát ocitli pod nadvládou jiné mocnosti, a vyvolat nedůvěru vůči institucím EU.

Řada našich spoluobčanů tak propadla strachu, že by nutná a prospěšná modernizace průmyslu a energetiky mohla vést k naprostému krachu české ekonomiky, čímž by ČR přišla zcela o svou nezávislost. Přičemž diverzifikace zdrojů by naši energetickou závislost na jiných státech (zejména těch s autoritářským režimem) snižovala. Výroba energie z obnovitelných zdrojů patří nejen k těm pro životní prostředí nejšetrnějším, ale zároveň i k nejlevnějším řešením. Problém budou mít naopak státy, které kvůli svému zastaralému ekonomickému modelu, založenému na vysoké emisní náročnosti a nízké přidané hodnotě nebudou schopné konkurenceschopnosti. Současná vláda se tak nachází v poměrně složité situaci, kdy musí hledat způsob, jak v této nelehké době vysvětlit svým občanům, že se jim investice do mitigačních opatření vyplatí.

Třetí část šesté hodnotící zprávy OSN o změnách klimatu ukazuje, že největší překážkou v rámci transformace současné a dlouhodobě neudržitelné ekonomiky, nejsou technologie a nedostatek financí (byť větší investice budou nepochybně potřeba), ale naše zaostalé myšlenkové vzorce a celkový mindset. Vyspělá část světa se obává o ztrátu blahobytu a přitom toho vyrábí více, než je schopna spotřebovat a zrecyklovat. Zvykli jsme si, že jsou zdroje i technologie cenově dosažitelné, ale místo toho, abychom je využili pro společný růst, tak jimi více a více plýtváme. Děje se to tak na úkor států, kde lidé trpí nedostatkem vody a potravin v důsledku klimatických změn, za které nesou odpovědnost primárně vyspělé státy, které vypouštějí emise do atmosféry. Zemědělská a ekonomická krize v méně rozvinutých zemích zvyšuje zároveň riziko ozbrojených konfliktů, čímž je ohrožena globální bezpečnost a je jen na nás, jestli tyto problémy budeme odsouvat, nebo je začneme společně řešit.