Minulý pátek skončilo v sídle OSN New Yorku zasedání zasedání mezivládní konference (IGC) o tzv. Globální oceánské smlouvě, tedy právně závazném nástroji pro aktivity na volných mořích. Úmluva měla mimo jiné umožnit vytvoření sítě mořských rezervací na 30 % volných moří do roku 2030. Mělo jít o poslední ze čtyř naplánovaných setkání IGC. Dvoutýdenní jednání však skončilo krachem, a naděje se tak upínají k pátému kolu jednání, kde může velmi významnou roli hrát i Česko.
Volná moře neboli “high seas” se nacházejí za hranicemi území, která jsou pod kontrolou pobřežních států. Patří všem obyvatelům planety, tedy i Čechům. Tvoří zhruba 60 % všech světových oceánů. Jsou to oblasti mimo jurisdikci národních států, které mají zásadní význam pro zajištění potravinové bezpečnosti, biodiverzity a stability mořských ekosystémů nutné mimo jiné i pro zachycování uhlíku z atmosféry.
Navzdory důležitosti volných moří dodnes chybí jasně stanovený právní rámec jejich správy, který může zajistit jejich zachování a udržitelné využívání. V roce 1982 byla v Montego Bay na Jamajce podepsána smlouva Organizace spojených národů o mořském právu – UNCLOS. A právě pod hlavičkou této úmluvy se vytváří pravidla pro ochranu a udržitelné využívání mořské biologické rozmanitosti oblastí mimo národní jurisdikci.
Úmluva řeší celou řadu oblastí, posuzování vlivu lidské činnosti na mořské a oceánské ekosystémy, využívání a právní status mořských genetických zdrojů, monitoring a sdílení dat, globální a regionální nástroje pro správu moří, financování těchto nástrojů a vytváření kapacit pro jejich fungování. Největší pozornost a zároveň naděje v souvislosti s ochranou oceánů se upíná k vytvoření sítě mořských rezervací, které by do roku 2030 měly pokrýt 30 % volných moří. Celosvětovou petici Greenpeace za mořské rezervace má již skoro 5 milionů podpisů, z toho zhruba 60 tisíc z Česka.
Greenpeace usiluje o vytvoření sítě mořských rezervací již přes 15 let. Důvod je zřejmý – rezervace ochrání nejcennější místa volných moří před destruktivními dopady lidské činnosti a umožní také zotavení narušených ekosystémů. Organizace poprvé popsala koncept vytvoření sítě mořských rezervací již v roce 2006 ve studii Roadmap to Recovery. Před zahájením prvního setkání IGC pak společně s univerzitami v Cambridge a Yorku vytvořila detailní plán, jak by síť rezervací měla vypadat. Jeho součástí jsou i návrhy, jakým způsobem rezervace chránit a monitorovat. Plán Greenpeace získal vědeckou i politickou podporu a dostal se pak až na půdu OSN. Tam bohužel ani čtyři kola jednání ke schválení dohody nestačily.
O dalším osudu Globální oceánské smlouvy by se mělo rozhodnout do konce roku. Uvažuje se, že páté kolo jednání bude v srpnu. To je důležitá zpráva i pro Česko, protože v té době během českého předsednictví Evropské unie. Právě EU, která má cíl 30×30 zakotven i ve své Strategii pro biodiverzitu, prosazovala co nejambicióznější cíle během vyjednávání. Ještě před začátkem jednání se během francouzského předsednictví zformovala na summitu One Ocean v Brestu takzvaná High Ambition Coalition – koalice 48 států, které se zavázaly prosadit silnou globální smlouvu o oceánech a zajistit ochranu 30 % volných moří do roku 2030. Právě síla, vyjednávací schopnosti a diplomatický tlak členů této kolice jsou podle řady účastníků proběhlého jednání klíčem k úspěchu během dalšího kola jednání, které snad již bude finální. A Česko při těchto jednáních může zastupovat celou Evropskou unii.
Samozřejmě se nabízí otázka, jestli jsme na to jako vnitrozemský stát připraveni a nenecháme agendu raději Francii, která EU předsedá nyní, nebo Švédsku, které bude mít předsednictví po nás. Nebylo by to poprvé, kdy se vnitrozemský stát během předsednictví “vyvlékl” z mořské agendy, ale třeba nás vláda Petra Fialy překvapí a Česko se nesmazatelně zapíše do historie ochrany oceánů, a dostatečně silnou globální smlouvu o oceánech prosadí.