Od minulého roku jste s námi mohli plout ledovými vodami Antarktidy a Arktidy, zkoumat podmořské Ztracené město či obdivovat koberce řas v Sargasovém moři. Byla to plavba sice virtuální, ale byla založená na skutečných expedicích, které lodě Greenpeace podnikly v několika posledních letech. Naše plavba vám tak přinášela opravdové příběhy, důležitá a zajímavá fakta a také spoustu úžasných fotografií mořského života či dechberoucích scenérií. Důvod byl jasný – abychom zvýšili povědomí o nutnosti chránit oceány a získali podporu pro silnou Globální dohodu o oceánech, kterou může právě v těchto dnech přijmout Organizace spojených národů a která by zavedla rozsáhlou síť oceánských rezervací alespoň na ploše 30 % volných moří.
A tady se můžete podívat na oblíbené fotografie oceňovaných fotografů, kteří s námi pluli týdny na jedné lodi a zdolávali s námi obří vlny na rozbouřeném moři a rozmary drsného počasí. Podívejte se na ně a přečtěte si příběhy, které se za nimi skrývají.
Denis Sinyakov, Arktida
Strávili jsme měsíc plavbou kolem souostroví Svalbard v Norsku. Dodnes si však pamatuji první dny naší cesty, kdy jsme zakotvili ve fjordu poblíž obřího ledovce Dahlbreen. Strávil jsem hodiny postáváním na palubě a pořizováním fotografií a videí, zatímco se naše loď pomalu otáčela kolem kotevního řetězu. Bylo pozdě v noci, ale světlo bylo díky letnímu polárnímu dni tak nádherné. Byl jsem fascinován naprosto rovnou hladinou oceánu, která byla pokryta nehybnými ledovými krami a obrovským ledovcem. Pořídil jsem několik desítek snímků a prostě jsem nemohl přestat. Příroda, kterou jsem viděl, mi připadala tak křehká, ale zároveň brutální.
Druhý den začalo sněžit a již známá krajina se dramaticky změnila. Ledovec už nebyl vidět. Sedli jsme do člunu a začali proplouvat ledovými krami. Připadali jsme si jako ve filmu mého oblíbeného režiséra Andreje Tarkovského. Ztratil jsem orientaci, čas se zastavil a najednou jsme je uviděli – rodinu mrožů odpočívajících na velkém kusu ledové kry. Ten obraz mi zůstává dodnes – klidný noční oceán a mroži v mléčné mořské krajině.
Kajsa Sjolander, Severní Atlantik
Bylo to naše poslední ráno na palubě, když jsme narazili na španělskou loď lovící žraloky pomocí dlouhé lovné šňůry. Bylo pro mě příliš emotivní dívat se, jak jsou tito úžasní tvorové – tak důležití pro mořský ekosystém – vytahováni z moře. Žraloci jsou chytáni obrovským hákem, ze kterého se nemohou vyprostit. Jako fotografka jsem už viděla leccos, ale při pořizování tohoto snímku mi po tvářích tekly slzy.
Vlny byly ten den obrovské. Měli jsme jen jednu šanci získat záběry ukazující hrůzné praktiky v nechráněných mezinárodních vodách a ukázat je světu. Se srdcem plným smutku a rozbušeným adrenalinem se mi podařilo dostat se přes stříkající vodu blíž a pořídit dramatické záběry.
Toto konkrétní plavidlo mělo lovnou šňůru dlouhou přes 50 kilometrů se stovkami smrtících háků a v tomto konkrétním okamžiku jsme zachytili jen nepatrný záblesk obrovské průmyslové operace. Tento druh ničivého rybolovu je názorným příkladem toho, jak současný systém managementu našich světových oceánů selhává. Je naléhavě zapotřebí uzavřít Globální smlouvu o oceánech. Musíme vytvořit síť oceánských rezervací po celém světě, abychom dali mořským živočichům, jako jsou žraloci, šanci na obnovu.
Tommy Trenchard, Jihozápadní Atlantik
Na tomto snímku je zachycen okamžik, kdy je žralok vytažen na palubu rybářské lodi u pobřeží jižní Afriky. Protože žraloci nejsou považováni za cílový druh, nevztahují se na ně žádné kvóty, a lodě jich proto mohou zabíjet, kolik chtějí. Zatímco nejcennější částí žraloka zůstávají ploutve, které jsou v některých zemích považovány za delikatesu, ostatní části ryby se používají ve všech možných odvětvích od hnojiv po kosmetiku. Odhaduje se, že ročně je uloveno a zabito přibližně 100 milionů žraloků.
Tento záběr je výsledkem mnoha dlouhých hodin strávených na nafukovacím člunu vedle lodí lovících na dlouhé lovné šňůry. Dlouhou dobu se nedělo vůbec nic, protože posádka navíjela prázdné háky, a pak se náhle objevil žralok, kterého během několika vteřin vytáhli na palubu. Hlavní výzvou bylo udržet své fotografické vybavení chráněné před neúprosnými vlnami a stříkající vodou a zároveň být připraven vrátit se do akce, když se objevil žralok. Některé z lodí, které jsme fotografovali, vytáhly čtyřikrát nebo pětkrát více žraloků, než byl jejich cílový druh, a nikdy nebylo snazší být svědkem toho, jak jim posádka ostrým nožem přerušuje míchu, zatímco se bezmocně zmítají na konci lana.
Christian Aslund, Antarktida
Toto je 30tunový keporkak, který se při krmení u pobřeží Antarktického poloostrova drží na hladině. Mířili jsme na sever kolem Palmerova souostroví, když se k nám přiblížila skupina keporkaků, která se zdržela kolem naší lodi snad celou věčnost a mnohokrát vyplouvala nad hladinu. Často bylo vidět téměř 90 % jejich těl a člověk musel obdivovat ohromnou velikosti těchto tvorů. Fotografováním divoké zvěře a přírody se zabývám již 22 let, ale s něčím takovým jsem se ještě nesetkal.
Andrew McConnell, Antarktida
Tuto loď jsme sledovali poblíž souostroví Jižních Orkneje od chvíle, kdy připlula do antarktických vod. Rybářská flotila nejdříve uloví ryby a mořské plody a pak provede ničím neregulovanou překládku na tuto obří nákladní chladírenskou loď. Tento kontroverzní postup umožňuje rybářským lodím zůstat ve vodách Jižního ledového oceánu po neomezenou dobu a vylovit co nejvíce ryb a krilu, který je krví antarktického ekosystému.
Aktivisté Greenpeace provedli kontrolu na palubě, aby zjistili, jaké ryby loď převáží. Během briefingu byl tým informován o možných rizicích – nikdo neuhnul. Přímé akce Greenpeace jsou legendární a já jsem byl nadšený, že jsem mohl být přímým svědkem jedné z nich.
Než si lidé na rybářské lodi uvědomili, co se děje, připluli jsme na dvou malých nafukovacích člunech a tříčlenný tým se po provazových žebřících vyšplhal na záď. Bylo napínavé, když se na palubách začali objevovat pracovníci lodi, nicméně nakonec byla posádka přátelská. Odmítla vpustit pracovníky Greenpeace na inspekci, ale potvrdila jim přítomnost olihní v nákladovém prostoru.
Richard Barnden, Mount Vema, Atlantik
Strávil jsem téměř dvacet let na moři a potápěl jsem se po celém světě, ale nic vás nepřipraví na Roaring Forties – silné západní větry na otevřeném moři v okolí 40. rovnoběžky na jižní polokouli. Trvalo nám pět dní, než jsme konečně dorazili do našeho cíle.
Neustále jsme pluli na čtyřmetrových vlnách, takže i ty nejjednodušší úkoly, jako je uvařit si ranní kávu nebo dojít si na záchod, byly výzvou. Někteří z nás tři dny nejedli, nespali ani nemluvili, ale expedice pokračovala a my jsme se nakonec dostali k podmořské hoře Vema, 500 mil západně od Afriky.
Srdce mi bušilo jako o závod, byl jsem pod tlakem a netušil jsem, co nás čeká. Byli tam žraloci? Najdeme na vrcholu přízračné rybářské sítě? Jak silný tam bude proud?
Když jsme začali sestupovat dolů, přivítalo nás hejno žlutoocasých ryb, které kolem nás několikrát zakroužilo. Jakmile jsme se ponořili až k hoře Vema, přivítal nás velký skalní humr, který právě seděl na jejím vrcholu.
Pierre Baelen, Amazonský korálový útes
Bylo to poprvé, kdy se potápěči vydali na průzkum Amazonského korálového útesu, jedinečného ekosystému v hloubce 130 metrů pod hladinou. Měl jsem tu čest je každý den sledovat v silných proudech a náročných vodách Francouzské Guyany. Každé ráno jsem se s nimi potápěl na volno a snažil se je zachytit v záběru, než zmizí v hloubce 20 metrů. Po asi deseti pokusech v průběhu deseti dnů jsem byl konečně ve správný čas na správném místě, abych zachytil drama stavu beztíže, než dosáhli temnoty hlubokých vod Amazonského korálového útesu.
Shane Gross, Sargasové moře
Potápěli jsme se v noci do hloubky přes 30 metrů uprostřed Atlantiku, abychom se dostali až do černé vody a získali nádherné kulisy pro naše fotografie. Ke konci každého ponoru jsem si šetřil trochu vzduchu v nádrži v naději, že potkám létající ryby. Jsou to tak úžasní živočichové. Ryba, která létá, jaká to šílená kombinace. Ve dne se k těmto rybám nemůžete ani přiblížit, ale v noci je přitahují vaše světla v naději, že si najdou potravu. Byl to pro mě obrovský zážitek, že jsem je mohl zdokumentovat zblízka.