Čím více spotřebitelé i neziskové organizace tlačí na potravinářské a kosmetické firmy, aby se kvůli jejich palmovému oleji nekácely a nevypalovaly indonéské pralesy, tím více se setkáváme s názorem, že tyto firmy za nic nemohou a že pralesy mizí jen a pouze kvůli biopalivům. Jak to tedy je?
Je nepopiratelným faktem, že spotřeba levného palmového oleje kvůli nesmyslné masivní podpoře biopaliv vzrostla v Evropské unii v poslední dekádě minimálně na šestinásobek. Podle odhadů Glopolisu by se v Evropě brzy mohlo množství palmového oleje spotřebované do bionafty, na topení či na výrobu elektřiny vyrovnat množství tohoto oleje v potravinách a kosmetice. Každá země přitom spotřebovává dovezený olej různě – Česká republika je řepková velmoc, takže kontroverzní indonéský tuk se v nádržích našich aut spaluje méně než v jiných státech a více se ho spotřebuje do potravin. V jiných zemích se ale tento rozdíl stírá a více oleje se naopak přimíchává do pohonných hmot. Používání palmového oleje v biopalivech je opravdu velký problém. A je dobře, že se o něm mluví.
Absolutně ale odmítám tezi, že velké společnosti vyrábějící naše potraviny a kosmetické přípravky nemohou za odlesňování pralesů v Indonésii. Byl to právě potravinářský průmysl a nepříliš promyšlené nahrazování částečně ztužených pokrmových tuků palmovým, které boom pěstování olejných palem odstartoval. To, že poptávka nyní roste pomaleji než před lety, je dáno hlavně tím, že proměna potravinářského průmyslu a masivní zavádění palmového oleje do výroby je již z velké části dokonáno. Naopak některé firmy raději na nátlak spotřebitelů od používání palmového tuku upouštejí a přicházejí s novými recepturami, což nárůst poptávky také snižuje.
Fakt, že se firmy, které palmový olej používají, brání a hájí svoji dobrou pověst, je pochopitelný. Ale přístup, který zvolily, nám přijde nesmírně alibistický. Společnosti prakticky říkají: “Podívejte se na biopaliva. Kvůli nim se zrovna teď kácí víc pralesů, než kvůli nám.” A někteří experti na potraviny a výživu jim tuto výmluvu legitimizují.
Navíc to rozdělení na hodné potravináře a zlé biopaliváře selhává, když se podíváme, jak produkce palmového oleje funguje v praxi. Až na výjimky jsou palmové plantáže v rukou indonéských, respektive malajských a singapurských společností. Tyto lokální či regionální firmy pěstují palmy a lisují z nich olej přímo na místě do 48 hodin, protože jinak by se plody palmy zkazily. Výsledkem jsou pak různé frakce palmového oleje – tekutější, která je vhodná na smažení či na použití jako biopalivo, a tužší, která je vhodná k použití jako strukturní tuk v potravinářství. Oba druhy palmového oleje pak společnosti přeprodávají dál a je jim celkem jedno, jestli si kupec jejich produkty přimíchá do čokolády či do nafty. Sektor potravinářství a biopaliv není nijak oddělený. Takže každá snaha o zprůhlednění dodavatelského řetězce u potravinových a kosmetických firem a zavedení přísných kontrol pěstování palem jde přímo proti firmám, které vypalují a kácejí pralesy a jejichž palmový olej se používá jako biopalivo.
Vše řečené ale nic nemění na faktu, že do budoucna se budeme muset vypořádat s novým trendem a zastavit přimíchávání palmového oleje do pohonných hmot. Špatné ovšem je, že si Evropská unie již před časem schválila politiku týkající se biopaliv. Ta počítá do roku 2020 s postupným navyšováním biologické složky v naftě na sedm procent. Ve schváleném opatření také nakonec nebylo nijak ošetřeno, aby byla více podporována biopaliva druhé generace, kvůli nimž se nemusejí pěstovat plodiny na polích. Možnosti zvrátit toto rozhodnutí jsou bohužel velice omezené. Dá se tedy očekávat, že se poptávka po palmovém oleji bude ještě zvyšovat, i když – doufejme – ne tak razantně jako v posledních deseti letech.
Čeká nás v budoucnosti velký úkol a to dohlédnout, aby se Evropská unie postavila k problému čelem a začala řešit, že je jako jeden z největších odběratelů palmového oleje spoluzodpovědná za největší ekologický problém 21. století. Bude potřeba úplně přehodnotit masivní podporu biopaliv, která se pěstují na polích, a nahradit je pokud možno biopalivy vyráběnými z odpadu a jiných alternativních zdrojů.