Přestože v letošních volbách zvítězily proevropské demokratické strany a komunisté poprvé od pádu železné opony opouštějí sněmovnu pro nedostatečnou voličskou podporu, stále jsme se nezbavili dědictví totalitního režimu. Část naší společnosti si v sobě nosí hluboce zakořeněný strach ze ztráty vlastní identity i ekonomického blahobytu, a tak si často plete nacionalismus s vlastenectvím a věří smyšleným hrozbám namísto toho, aby řešila reálné problémy dnešního světa. Právě na tuto kartu sázeli Andrej Babiš i Tomio Okamura, kteří ve své předvolební rétorice udělali z migrantů strašáky a do roztrhání těla bránili ČR před údajným „bruselským diktátem.“ Většinu nařízení Evropské komise ovšem schvaluje Evropská rada, kterou tvoří hlavy členských států, a jde proto o konsenzus mezi těmito státy, nikoliv o diktaturu. Pokud tedy dnes někdo hovoří o Green Dealu jako o zeleném údělu, který nám někdo diktuje, není to nic jiného než populistický prázdný výrok a snaha vyhnout se odpovědnosti za svá vlastní rozhodnutí.
Jedním z prvních kroků budoucí vlády by tak mělo být přerámování debaty o evropské klimatické politice a přijetí evropských klimatických cílů za vlastní. Jako Evropané jsme totiž propojeni nejen ekonomicky a kulturně, ale také prostřednictvím demokratických hodnot, které sdílíme. A k těm se nepochybně řadí i právo na život ve zdravém životním prostředí, které by měla naše vláda respektovat a chránit. Dosavadní politická reprezentace však tuto skutečnost ignorovala, a proto byla na ČR podána klimatická žaloba, k níž se přihlásili lidé, kteří se cítili být dotčeni neaktivitou státu v adaptaci a boji proti změně klimatu. Stejně pasivně však přistupovala vláda Andreje Babiše k životnímu prostředí i v konkrétních kauzách, jakými jsou například známý spor o rozšiřování dolu Turów, v důsledku kterého přicházejí obyvatelé přilehlých vesnic o pitnou vodu, nebo kauza týkající se devastace evropsky významné lokality Východní Krušnohoří.
Koalice SPOLU a PirSTAN má nyní příležitost naši reputaci v EU napravit a začít hájit zájmy našich občanů namísto zájmů několika velkých korporací. V českém prostředí například doposud vůbec nezaznělo, že jedním z hlavních cílů Zelené dohody pro Evropu je lépe chránit lidské zdraví. V důsledku lidské činnosti žije totiž dnes značná část naší společnosti v oblastech, v nichž jsou překračovány limity znečištění ovzduší, což představuje velkou zátěž pro jejich dýchací ústrojí i celkovou fyzickou kondici. Mezi taková místa patří i Karviná, Havířov či Ostrava, které nedávno publikovaná mezinárodní studie Premature mortality due to air pollution in European cities zařadila do desítky evropských měst, kde kvůli znečištěnému ovzduší umírá největší počet lidí.
Zdaleka však nejde jen o lokální problém, který by si mohl zbytek světa dovolit ignorovat. Znečišťující látky vypuštěné v jedné zemi se mohou totiž dále šířit atmosférou, a přispívat tak ke špatné kvalitě ovzduší i v dalších oblastech. Přestože má tento globální problém řešení, které spočívá v omezování zdrojů přispívajících k znečištění ovzduší, v ČR chybí vůle jej aplikovat. Možnost zamezit milionům předčasných úmrtí a vážným zdravotním komplikacím by přitom měla být dostatečná motivace k tomu, abychom se nejen jako jednotlivci, ale především jako společnost snažili omezovat spalování fosilních paliv a urychlit přechod k čistým technologiím.