Když začali Angličané, Holanané a Dánové v 18. století lovit na Špicberkách pomalé velryby grónské, nikoho nenapadlo, že tito kytovci budou jednou ohroženým druhem. Během krátké doby však byla tamní loviště zcela vylovena. Velrybáři táhli za velrybami do jiných koutů zdánlivě nevyčerpatelného oceánu a pomalu zdokonalovali svou techniku. V roce 1868 vynalezl Nor Svend Foyn harpunové dělo. Tím byl osud velryb zpečetěn.
Velryby se dlouho lovily jen pro kostice, tuk a v menší míře také pro maso. U vorvaňů se zpracovával ještě tzv. spermacet, vysoce kvalitní tuk, a ambra, vzácná tuhá hmota pocházející ze žaludku, která se přidávala do parfémů. Velrybí maso se v Japonsku stalo významnou složkou výživy až po druhé světové válce, kdy byl na místním válkou zdecimovaném trhu akutní nedostatek potravin obsahujících bílkoviny.
Za pouhých 80 let 20. století ulovili velrybáři více než 2 miliony velryb, a dostali tak některé druhy na samý pokraj vyhubení. Podle odhadů Mezinárodní velrybářské komise zbylo například z původních 250 000 plejtváků obrovských nanejvýš 450 zvířat.
Klíčovou osobou v boji Greenpeace proti průmyslovému lovu velryb se stal psycholog Paul Spong z Nového Zélandu. Stalo se tak poté, co ho propustili z vancouverského mořského akvária, kde vykonával vědeckou práci, protože veřejně prohlásil, že kosatka žijící zde v zajetí „žádala o propuštění na svobodu“. Právě on přesvědčil na začátku 70. let aktivisty z nově vzniklé organizace Greenpeace, že je potřeba začít řešit intenzivní lov kytovců, který se vymknul kontrole.
Když aktivisté Greenpeace v roce 1975 zahájili svou kampaň na záchranu velryb, reagovali tím na kritické ohrožení, kterému byla populace velkých velryb vystavena. Většina druhů velryb byla tehdy už zdecimována velrybářským průmyslem, který však i nadále odmítal jakékoliv dobrovolné omezení svých aktivit.
Najít velrybářskou loď s tehdejší technikou dostupnou na staré lodi Phyllis Cormack nebylo vůbec snadné, ale nakonec se to podařilo. U pobřeží Kalifornie loď Greenpeace našla sovětskou velrybářskou loď jménem Dalnyj Vostok. Této výpravy se účastnil i český emigrant Jiří “George” Korotva, který jako jediný z výpravy uměl trochu rusky, a proto zde pracoval i jako tlumočník. Rusové byli ze střetnutí s pomalovanou lodí plnou vousatých hipíků překvapení. Nejdříve vůbec netušili, o co jim jde. Jeden z důstojníků na ně zavolal: „Rebjata, jesť u vas kakoje LSD?“ Když ale začali lovit, byli velmi tvrdí a pro aktivisty stavějící se jim do cesty neměli žádné pochopení. Korotva při tom málem přišel o život, když harpuna prosvištěla jen pár desítek centimetrů od jeho hlavy. Filmový záznam z akce se ale podařilo doručit na zasedání Mezinárodní velrybářské komise v Londýně, kde tenkrát způsobil senzaci. Všechna média pak chtěla přinášet zprávy o kampaních za záchranu velryb.
Po akcích Greenpeace v 70. letech, které pomohly dostat záběry velrybích jatek na televizní obrazovky, se přístup k těmto velkým savcům radikálně změnil. Více než po velrybím řízku touží dnes lidé vidět velrybu živou nebo poslechnout si její zpěv z cédéčka. Na novém turistickém odvětví „whale watching“ čili pozorování velryb se dnes vydělává víc, než se kdy velrybářům snilo. Velrybí safari se stalo extrémně populární, vydělává přes dvě miliardy dolarů ročně a zaměstnává tisíce lidí. Nejen z morálního a environmentálního, ale i z ekonomického hlediska tak mají dnes velryby větší hodnotu živé než mrtvé.
Organizace Greenpeace byla nejdůležitějším aktérem při prosazení moratoria na komerční lov velryb, které vyhlásila Mezinárodní velrybářská komise a jež začalo platit od roku 1986. V té době jsme doufali, že velrybářský průmysl bude postupně upadat, a to se také stalo. Poté, co moratorium vstoupilo v platnost, sedm z devíti velrybářských zemí postupně do roku 1990 ukončilo své velrybářské aktivity. Avšak Japonsko a Norsko pokračuje v komerčním lovu a loví velryby dodnes, byť v omezené míře.
A oba tyto státy se v minulosti chovaly ostudně. Vyšlo například najevo, že norská vláda financovala program na podporu konzumace velrybího masa, protože velryb bylo uloveno více, než byli Norové zvyklí sníst. Japonsko zase lživě označovalo pravidelný masakr několika stovek velryb jako lov pro vědecké účely, který má ze zákazu komerčního lovu výjimku.
Na přelomu tisíciletí pak Japonsko naverbovalo do Mezinárodní velrybářské komise, která o zákazu lovu velryb rozhodla, některé menší státy – především ostrovní mikrostátečky z Karibiku – a přimělo je ke hlasování ve svůj prospěch výměnou za zahraniční pomoc. Volební hlasy sháněla Japonská agentura pro rybolov. V roce 1993 měla tato agentura na své výplatní listině pouze čtyři země. V roce 1999 jich bylo již sedm. V roce 2000 Japonsko přivedlo do IWC další novou zemi a v roce 2001 další dvě. Do velrybářské komise tak vstoupily Antigua a Barbuda, Dominica, Guinea, Grenada, St. Vincent a Grenadiny, St. Lucia, St. Kitts a Nevis, Šalamounovy ostrovy, Panama a Maroko, které až na výjimky vždy hlasovaly s Japonskem.
Pokud by toto „kupování hlasů“ nebylo zastaveno, Japonci mohli dosáhnout při hlasování o lovu velryb většiny, což by nezvratně vedlo k obnovení komerčního lovu velryb, jehož jediným cílem je vydělat zabíjením velryb co nejvíce peněz. Japonsku už reálně chyběly jen další tři až čtyři hlasy. Ale lidé z Greenpeace si brzy uvědomili, že tuto hru mohou hrát dva. A začali tlačit vedení různých států k tomu, aby do velrybářské komise poslali své zástupce, kteří by se proti hrozbě obnovení lovu velryb postavili.
Výjimkou nebyla ani česká kancelář Greenpeace, které také začala usilovně pracovat na vstupu České republiky do velrybářské komise. Petici adresovanou vládě podepsaly známé osobnosti – zpěvačky Hana Hegerová, Marta Kubišová a Anna K., spisovatel Ivan Klíma, hudebník Jiří Dědeček, herci Jan Vodňanský a Petr Vacek, filmař a producent Petr Vachler, obhájce lidských práv Stanislav Penc a řada dalších, nakonec se počet signatářů pohyboval okolo 25 tisíc.
Symbolem kampaně se stala obrovská desetimetrová nafukovací velryba, která navštívila řadu měst. V létě v roce 2004 například plula i na Vltavě pod Karlovým mostem. Vláda i parlament s požadavkem Greenpeace nakonec souhlasily a Česko se stalo v roce 2006 plnohodnotným členem komise. Od té doby český zástupce vždy hlasuje pro ochranu velryb a proti obnovení jejich lovu. A nebyl sám, protože i další státy se přidaly a jasně v Mezinárodní velrybářské komisi přečíslily hlasy pro obnovení lovu velryb. Přes enormní tlak Japonska a stovek milionů dolarů utracených za kupování hlasů se moratorium podařilo udržet. Japonsko nakonec svoje úsilí vzdalo a na konci roku 2018 z komise dokonce vystoupilo a s kontroverzním lovem pro vědecké účely raději skončilo. Tímto krokem dalo Greenpeace za pravdu, že o žádný vědecký výzkum nikdy nešlo.
K omezenému lovu velryb, který je podle mezinárodního práva ilegální, dochází i dnes, ale poptávka po velrybím mase je minimální a stále klesá. V Norsku velrybářský průmysl postupně mizí a mladí lidé ho vesměs odsuzují. V Japonsku vláda stále lov podporuje, ale pokud by stát chtěl v těchto praktikách pokračovat dlouhodoběji, musel by za velké náklady modernizovat svoji dosluhující flotilu.
Velryby ovšem nyní ohrožují i jiné hrozby než jejich lov – toxické znečištění, plastový odpad, změna klimatu a s ní související okyselování a oteplování oceánů či seismické testování mořského dna na přítomnost ropy a její těžba. Na tyto hrozby se nyní Greenpeace více zaměřuje například ve své oceánské či klimatické kampani.
Václav Vašků je bývalý dlouholetý tiskový mluvčí a fotograf Greenpeace. Text vznikl s přispěním Lukáše Hrábka a Jana Freidingera.
Přidej se k hnutí miliónů lidí z celého světa. Jen společně můžeme prosadit skutečnou změnu a zachránit to, co z přírody ještě zbývá.
Diskuse
Ahoj!!Vaše články jsem četla jedním dechem! Úžasné, jsem nadšená!Takto by měli smýšlet všichni na této úžasne planetě. Každý sebemenší čin za práva fauny a flóry má smysl! Obrovské DÍKY.