Po Sametové revoluci byly stanoveny limity těžby hnědého uhlí, které znamenaly hranici, za níž už bagry a rypadla uhelných společností nesměly jít. Limity těžby měly definitivně zamezit bourání obcí a vyhánění lidí z jejich domovů kvůli uhlí. Jednu obec ale nezachránily, protože o zbourání obce rozhodly úřady komunistického Mostecka ještě před listopadem a doly před zahájením bourání vykoupily většinu tamějších domů a pozemků. Nikdo v Podkrušnohoří totiž po desítky let nevěřil, že je možné se všemocným dolům postavit do cesty.
Libkovice u Litvínova byly velkou obcí s řadou místních pracovních příležitostí. Bourání kvůli plánované hlubinné těžbě uhlí začalo dva roky po listopadu 89 na základě rozhodnutí z minulého režimu, které bylo věcně i politicky prokazatelně chybné. Politici a úřady ale nenašli odvahu je změnit, protože touha dolovat převládla i v nové vládě Václava Klause.
Bourání Libkovic
Prvního prosince 1992 jsme s přáteli z dalších ekologických organizací zablokovali demoliční bagry právě ve chvíli, kdy přijely zbourat místní kostel. Ten jsme považovali za symbol vesnice v krajině, kterou energetika proměnila v průmyslovou poušť. Těžba uhlí vymazala téměř sto obcí a vyhnala do paneláků 200 000 lidí. Požadovali jsme okamžité zastavení demolice, systémové řešení ekologické katastrofy v severních Čechách a státní energetickou politiku založenou na úsporách energie.
Státní doly Hlubina slíbily, že kostel nechají stát, ale v bourání domů pokračovaly. Během několika dní se sjely do Libkovic desítky lidí. Ti pak po tři měsíce bránili vlastními těly domy před rypadly. Kromě zimy museli snést i časté násilí ze strany dělníků demoliční čety. Ačkoli jsme získali odborné podklady svědčící pro zachování obce a vyvinuli velký tlak na politiky a úředníky, ačkoli ministr průmyslu zastavil na několik měsíců bourání a po stupňovaném násilí pracovníků dolů odvolal jejich ředitele, Libkovice nakonec padly. Nepodařilo se je zachránit ani navzdory podpoře odborníků a známých osobností v čele s prezidentem Václavem Havlem.
Vesnice byla zbourána zbytečně – důl, který plánoval pod obcí hlubinnou těžbu, byl o deset let později uzavřen. Oběť Libkovic ale měla smysl. Obec se stala symbolem neudržitelného ničení Podkrušnohoří, arogance důlní lobby, špatné energetické politiky státu, selhání politiků a nefungující demokracie, ale zároveň i příkladem, že vždy stojí za to přinést svědectví z míst, kde je ničena příroda i lidské zdraví, svoboda a důstojnost. Radikální občanská obrana Libkovic sjednotila ekologické organizace a přinesla jim řadu zkušeností, které mohly zúročit ve své další práci.
Libkovice se staly mementem, které určitě napomohlo tomu, že další obce ohrožené až donedávna těžbou uhlí a tlakem na prolamování těžebních limitů – především Horní Jiřetín a Černice, dnes mohou stát, rozvíjet se a být v bezpečí.
Jan Piňos je bývalý vedoucí kampaně za záchranu Libkovic.
Přidej se k hnutí miliónů lidí z celého světa. Jen společně můžeme prosadit skutečnou změnu a zachránit to, co z přírody ještě zbývá.