Před padesáti lety vyplula posádka aktivistů na moře zabránit jadernému testování – a společně založili Greenpeace. Od té doby organizace usiluje o ochranu našeho životního prostředí. A to je ideální příležitost podívat se i do budoucnosti.
Právě tady a teď se musí miliardy lidí po celém světě sjednotit ve společném hnutí a zasáhnout, abychom předešli nejhorším dopadům klimatické změny a kolapsu biodiverzity, abychom změnili mocenské struktury a názory umožňující ničení přírody a abychom zajistili zelenou, mírovou a spravedlivou budoucnost.
Jeden ze spoluzakladatelů hnutí Irving Stowe popsal plán vydat se na malé lodi k Aleutským ostrovům a zabránit pokusným atomovým výbuchům jako „výpravu vedenou na záchranu života – a míru.“ Nikdo z dvanáctičlenné posádky tehdy netušil, že jejich cesta povede k vytvoření globální organizace, která změní svět.
Letos 15. září oslavíme padesát let od této první výpravy a připomeneme si dosavadní kampaně, úspěchy i ponaučení a zejména neuvěřitelné lidi, kteří Greenpeace tvoří.
„Je neuvěřitelné, kolik toho může dokázat pár lidí, co se spolu usadili ke kuchyňskému stolu.“
Dorothy Stowe, zakládající členka Greenpeace
Nezapomenutelné okamžiky
Děkujeme všem, kdo pracují v našich kampaních a zajišťují pomoc Amazonii či Tichomoří, hasí požáry v Rusku nebo vtrhávají do parlamentů a zasedacích sálů po celém světě, aby mocné upozornili na realitu. Těchto padesát let nás připravilo na leccos. Právě teď musíme dát dohromady všechno, co jsme se za tu dobu naučili, a ukázat, že dokážeme být kreativnější, vytrvalejší a sjednocenější než kdy dřív.
Právě teď se několik miliard lidí musí odhodlat k činům, a i když to nebude zrovna jednoduché, musíme prokázat odvahu a společně zažehnout novou naději.
1971: První výprava
Úplně první výprava Greenpeace se uskutečnila 15. září 1971, kdy loď jménem Phyllis Cormack (nazývaná také Greenpeace) vyplula z kanadského Vancouveru směrem k ostrovu Amčitka. Cílem dvanáctičlenné posádky bylo zabránit jaderným testům na ostrově tím, že vplují do zakázané oblasti.
Loď s posádkou k se k ostrovu vůbec nedostala, protože je zadržela pobřežní stráž USA. Mysleli si, že jejich výprava se nezdařila – ale jen dokud se nevrátili domů, kde na ně ve vancouverském přístavu už čekaly stovky podporovatelů a vítaly je.
Přestože výprava nedoplula do cíle, akce vyvinula na americkou vládu tak silný tlak, že bylo testování zrušeno a ostrov Amčitka zůstává dodnes přírodní rezervací.
1974: Francie ukončila jaderné testy
V roce 1974 Francie oznámila, že ukončí program atmosférického jaderného testování. Toto rozhodnutí následně vedlo k ukončení atmosférického testování v celém Tichém oceánu.
Testování bylo zahájeno v šedesátých letech a řada jeho dopadů na lidi i životní prostředí zůstávala opomíjena. Na Novém Zélandu odpověděl v roce 1972 David McTaggart na inzerát v novinách a nabídl svou loď jménem Vega zdarma na využití k protestu proti jaderným pokusům.
Po přípravách ve spolupráci s Greenpeace v Kanadě vyplula v květnu pětičlenná posádka pod McTaggartovým vedením z Nového Zélandu. Jachta byla přejmenována na Greenpeace-III.
Posádka respektovala mezinárodní právo ohledně kotvení, ale ignorovala jednostranné prohlášení Francie, která tuto oblast vymezila jako zakázanou zónu. Přítomnost lodi donutila francouzskou vládu pokusy zastavit. Plavidlo francouzského námořnictva nakonec loď vytlačilo, aby nepříjemnou situaci ukončilo.
V srpnu 1973 loď Greenpeace-III – tentokrát v doprovodu několika dalších lodí – vyplula znovu k atolu Moruroa, aby zabránila testování jaderných zbraní. Vplula do zóny, do níž francouzská vláda zakázala vstup. Tam vnikly na její palubu francouzské přepadové jednotky. Protestující David McTaggart a Neil Ingram byli při útoku zbiti, ale záznamy o napadaní se povedlo propašovat ven na lodi Ann-Marie Horne.
Tento incident vyvolal pobouření po celém světě a roku 1974 Francie oznámila, že program atmosférického jaderného testování ukončuje.
1982: Moratorium na lov velryb
Po desetileté kampani, jejíž součástí bylo i nespočetně konfrontací na moři mezi aktivisty Greenpeace a velrybáři, konečně rozhodla Mezinárodní velrybářská komise o zákazu komerčního lovu velryb. Když kampaň v 70. letech začínala, podle odhadů dosahoval počet plejtváků obrovských sotva šesti tisíc. Podobně prudký pokles postihl i populaci keporkaků a na polovinu byly v Tichém oceánu zdecimovány další druhy jako plejtvákovec, plejtvák sejval nebo vorvaň.
Záběry aktivistů Greenpeace, kteří se stavěli na otevřeném moři proti velrybářům a vlastním tělem bránili harpunám, přitáhly k tomuto tématu pozornost široké veřejnosti. Světem kolovaly snímky mrtvých velryb a veřejné mínění se začalo obracet proti velrybářům.
Aktivistky a aktivisté v kampaních na celém světě usilovaly o co nejširší podporu pro ukončení velrybářských praktik. V roce 1979 velrybářská komise podnikla praktický krok na ochranu velryb a vyhlásila v Indickém oceánů velrybí rezervaci.
Organizace Greenpeace neustupovala a pokračovala v tlaku až do roku 1982, kdy komise konečně zákaz komerčního lovu schválila. Po desetiletí akcí tak dostala ztenčující se velrybí populace šanci na záchranu.
1985: „Operace Exodus“ – evakuace lidí z Rongelapu
Na atol Rongelap v Tichém oceánu dopadl radioaktivní spad po jaderném testování, které nedaleko odsud úmyslně provedla vláda USA v roce 1954. Zatímco obyvatelstvo ostrovů Bikini a Enewetak bylo ze svých domovů evakuováno před zahájením pokusů, lidé z ostrova Rongelap vzdáleného přibližně 150 kilometrů to štěstí neměli.
Jaderný spad zasáhl atol během čtyř hodin po detonaci bomby Bravo. Místní popisovali, že na hlavu a paže lidí, kteří byli tou dobou venku, slétal jemný bílý popel. Rozpustil se ve vodních zdrojích a pronikl i do jejich domů.
Roku 1957 vyhodnotila vláda USA, že pobyt na ostrově Rongelap je bezpečný. U žen, které zde žily, ale dosahovala míra samovolných potratů dvojnásobku oproti těm, které vysoké radiaci vystaveny nebyly.
Místní se obrátili s prosbou o pomoc na Greenpeace a 17. května sem připlula loď Rainbow Warrior. V následujících deseti dnech evakuovala posádka Greenpeace přes 300 obyvatel a spolu s nimi převezla i sto tun stavebního materiálu na bezpečnější 180 kilometrů vzdálený ostrov Mejato.
1985: Teroristický útok na loď Greenpeace
Loď Greenpeace jménem Rainbow Warrior kotvila 10. července 1985 v novozélandském Aucklandu a chystala se postavit proti jaderným testům na atolu Moruroa, když na jejím trupu vybuchly dvě bomby nastražené francouzskou tajnou službou. Exploze způsobila potopení lodi a smrt 35letého Fernanda Pereiry, fotoreportéra Greenpeace původem z Portugalska.
Francouzská vláda nejprve popřela, že by o této operaci cokoliv věděla, ale brzy se ukázalo, že tomu bylo jinak. Francouzský premiér Laurent Fabius nakonec vystoupil v televizi a oznámil šokované veřejnosti, že za potopením lodi stojí agenti tajné služby DGSE a že jednali podle rozkazů shora.
Zpráva vyvolala zděšení a odpor – jak mohla vláda jiné země reagovat na mírumilovný protest použitím smrtícího násilí?
Místo původní lodi Rainbow Warrior pořídila Greenpeace novou loď, která brázdila vlny ve jménu zelené a mírové budoucnosti dalších 22 let. Tu potom roku 2011 nahradila třetí loď s týmž názvem – tentokrát už ale šlo o první loď na světě, která byla vytvořená speciálně pro účely kampaní Greenpeace a která byla vyrobená tak, aby byla co nejvíce šetrná k životnímu prostředí.
1991: Základna na Antarktidě
V roce 1987 organizace Greenpeace zprovoznila World Park Base, celoroční základnu na Antarktidě na mysu Evans na Rossově ostrově. Vznik základny umožnil Greenpeace zapojit se do jednání v rámci Antarktického smluvního systému. Aktivisté Greenpeace vedli základnu v jednom z nejodlehlejších regionů světa v letech 1987 až 1991.
Tým monitoroval znečištění způsobené sousedními základnami a vedl zástupce přítomných národů k odpovědnosti za jejich konání. V roce 1990 se činnost Greenpeace dostala do středu mediálního zájmu, když patnáct protestujících zablokovalo francouzskou stavby vzletové a přistávací dráhy u základny Dumont D’Urville. Stavba vzbudila kontroverze, protože její součástí bylo použití dynamitu v místě, kde hnízdili tučňáků. Francouzští vědci poté přiznali, že tato dráha porušila podmínky vyplývající z antarktických smluv.
Základna ukončila činnost v roce 1991, kdy členové Antarktického smluvního systému odsouhlasili přijetí nového Environmentálního protokolu, jehož součástí byl i zákaz veškeré těžby po dobu nejméně padesáti let. Do roku 1997 protokol ratifikovaly všechny státy se základnami na Antarktidě.
1993: Konec vyhazování odpadu do oceánu
Po patnáctileté kampani Greenpeace a spojenců, jež zahrnovala řadu akcí na moři, návrhů i získávání veřejné podpory, byla přijata Londýnská úmluva, která zakázala znečišťování oceánů jaderným odpadem (a to i v nízkých hodnotách). Ukončeno bylo i uskladňování a spalování průmyslových odpadů. Zhruba ve stejné době pak bylo zakázáno vyhazovat do moře i odpad toxický.
Tato úmluva představovala značný posun v dlouhodobém – a dosud trvajícím – úsilí Greenpeace za zdravé oceány.
1997: Chladničky Greenfreeze všem
Máte doma ledničku? Tak téměř určitě, pokud to není stařičký přístroj, který ještě pamatuje limonádu Ovona či mléko v pytlíku, používáte ekologickou ledničku se systémem Greenfreeze. V Evropě s ní výrobci nahradili freony, které rozežíraly ozonovou vrstvu.
Wolfgang Lohbeck z organizace Greenpeace proto v Německu odstartoval kampaň, která změnila tvář celého chladírenského průmyslu. Nejdříve se spojil s vědci v Dortmundu, s nimiž dal dohromady plán na technické řešení, které nebude potřebovat plyny HFC. Pak našel starou továrnu na ledničky, která byla před krachem, a přesvědčil její vedení, aby začalo s výrobou testovacích prototypů nové a neodzkoušené technologie. Na rozjezd projektu pak začal vybírat příspěvky od dárců Greenpeace.
Systém Greenfreeze byl poskytnutý zdarma ke komerčnímu využití a uplatnilo ho několik velkých světových firem. Díky Greenpeace se tak povedlo výrazně a konstruktivně přispět k ochraně ozónové vrstvy.
Vývoj technologie Greenfreeze ocenil i Program OSN pro životní prostředí udělením ceny Ozone Award. Při jejím předání v proslovu zaznělo: „Organizace Greenpeace International sehrála významnou roli v tom, že svou osvětou vládám ukázala, proč je třeba ukončit používání látek ničících ozón. Nespokojila se s dosavadním stavem a vyvinula chladicí systém, který ozónové vrstvě vůbec neškodí.“
30 let v České republice: Od Libkovic až po konec uhlí
Na území Československa se odehrály první dvě akce Greenpeace už v 80. letech, ještě za Železnou oponou. Samostatná pobočka byla založena v roce 1991. Dlouhodobě se stavěla především proti těžbě a spalování uhlí, a to již od samého začátku – při obraně Libkovic.
Vláda Petra Pitharta sice stanovila územně ekologické limity těžby uhlí – hranici, za kterou již rypadla nesměla, přesto se jednu vesnici – Libkovice – zachránit nepodařilo. Těžaři vymysleli fígl, jak přelstít limity těžby – ty platili jen na povrchovou těžbu, proto se rozhodli, že pod Libkovicemi budou těžit hlubinně. Nepomohly ani občanské blokády Greenpeace a dalších aktivistů, ani upozornění, že hlubinná těžba se zde nemůže vyplatit. Libkovice šly k zemi a zůstaly mementem bezohledného uhelného byznysu. Nejvíc absurdní bylo, že se na území Libkovic nakonec nikdy netěžilo.
Uhelné firmy chtěly limity těžby prolomit prakticky od chvíle, kdy byly stanoveny. Organizace Greenpeace tak se spoustou partnerů dlouhá léta vedla kampaň za jejich zachování a za záchranu Horního Jiřetína, který byl rozšiřováním dolů ohrožen. Během této doby se podařilo například z horního zákona vymazat vyvlastňovací paragrafy či položit základy českému klimatickému hnutí. Polovičaté rozhodnutí vlády v roce 2015, které sice definitivně zachránilo Horní Jiřetín, ale zároveň povolilo rozšíření dolu Bílina, znamenalo bod obratu a Greenpeace a klimatické hnutí přešlo od té doby do ofenzívy a přispělo k tomu, že se uhelný byznys začal hroutit. Nyní tak organizace požaduje konec těžby a spalování uhlí do roku 2030.
A co teď?
První skupina aktivistů Greenpeace zasadila semínko, z nějž vyrostla organizace s pobočkami ve více než padesáti zemích, včetně České republiky. Společně se stovkami milionů podporovatelek a podporovatelů tvoříme součást globálního hnutí, které usiluje o zelenou a mírovou budoucnost pro nás všechny.
Hlavní principy ale zůstávají neměnné: nenásilí, naprostá nezávislost na byznysu i politice, naděje a akce.
V průběhu let se přístup Greenpeace posunul od ošetřování symptomů k řešení samotných příčin – zaměřuje se přímo na postoje a mocenské struktury, které způsobují ničení životního prostředí a klimatu. Uvědomuje si, že toto poškozování je – a vždycky bylo – neoddělitelně spjato s nerovností a nespravedlností. Greenpeace jako mezinárodní organizace spolupracuje s řadou spojenců a hnutí po celém světě, aby přispívala k vytváření udržitelné a mírumilovné budoucnosti pro všechny.
Přeložila Petra Jelínková.
Přidej se k hnutí miliónů lidí z celého světa. Jen společně můžeme prosadit skutečnou změnu a zachránit to, co z přírody ještě zbývá.