S programem „spravedlivé transformace“ (anglicky „just transition“) přišly původně v devadesátých letech odbory ve Spojených státech. Jejich předák Anthony Mazzocchi tím měl na mysli jednoduchou věc: aby se při ekologických reformách, které vedou k utlumování znečišťujících průmyslových odvětví, myslelo také na lidi, kteří si v těchto odvětvích vydělávají na živobytí.
Americké odbory se nechtěly stavět proti ochraně životního prostředí. Pod heslem spravedlivé transformace ale žádaly o to, aby zavírání znečišťujících provozů doprovázely velkorysé programy – například rekvalifikace, kompenzace, předčasné důchody a podobně –, které měly zajistit pracujícím, jejich komunitám či celým průmyslovým regionům jejich právo na důstojný život.
Spravedlivá transformace má tedy představovat proces, v jehož rámci odbory, vlády, samosprávy, lidé z dotčených regionů, občanské organizace a další instituce vytvářejí férové společenské podmínky pro plynulý přechod od znečišťujícího způsobu výroby k udržitelné ekonomice.
Tento koncept následně během posledních desetiletí převzaly odbory po celém světě, včetně Mezinárodní konfederace odborových svazů (ITUC) či Evropské konfederace odborových svazů (ETUC). Převzaly je ovšem také ekologické organizace, které si uvědomily, že reformy vedoucí k řešení ekologických problémů musí být férové a neměly by vést k nepříznivým sociálním dopadům, jinak je společnost vůbec nebude chtít přijmout.
Ze spravedlivé transformace se tak stal způsob, jak překlenout zdánlivý rozpor mezi zájmy pracujících lidí na důstojném životě a zájmem všech na obyvatelném životním prostředí a zajištění základních ekologických podmínek pro lidský život vůbec. Neznamená to, že by zmizely rozpory. Zejména velkým firmám se dosud často daří štvát odboráře a ekology proti sobě. Mohl mezi nimi tak ale vzniknout dialog, který vedl k tomu, že heslo „Na mrtvé planetě nejsou žádná pracovní místa“ dnes již využívají obě hnutí.
Garance a jistoty pro pracující
Požadavek spravedlivé transformace získává na naléhavosti s tím, jak se postupně ekologické problémy prohlubují, a zejména tváří v tvář klimatické krizi, která vyžaduje, abychom velmi rychle proměnili celou naši ekonomiku. Ekologové a vědci upozorňují, že aby byla transformace skutečně spravedlivá, musí být především rychlá a již v příštích deseti letech musí vést k zásadnímu snížení emisí skleníkových plynů.
Klíčovým tématem spravedlivé transformace v jejím užším smyslu je zachování kvalitních pracovních míst. Lidem, kterým hrozí ztráta zaměstnání, by společnost měla nabídnout řešení v podobě velkorysých příspěvků na rekvalifikaci, předčasného důchodu či dočasné renty. Vůbec nejdůležitějším opatřením je garance nového, stejně dobrého pracovního místa v novém odvětví. Jde přece jen o lidi, kteří svou prací pomáhají naši společnost udržovat v chodu, a proto si zaslouží pomocnou ruku do nového začátku.
V obnovitelných zdrojích může vzniknout výrazně více pracovních míst, než kolik jich hrozí zaniknout v uhelném průmyslu: čistý vliv na zaměstnanost bude tedy pozitivní. Jak ovšem často upozorňují samy odborové svazy, nejde jen o to, aby člověk propuštěný například ze zavřeného uhelného dolu získal jen tak nějakou práci. Ne každá „zelená“ práce je dobrá práce. Jde také o to, aby si nepohoršil: pracovní a platové podmínky by měly být stejně dobré, či dokonce lepší než v jeho někdejším zaměstnání, třeba včetně zajištění práva na členství v odborech.
Investice do uhelných regionů a pracovních míst
Spravedlivou transformací se ale může myslet také širší, celospolečenský proces, který povede jak ke snižování emisí, tak ke snižování nerovností. Jak by to mělo fungovat? Přechod od fosilních paliv k obnovitelným zdrojům je obrovský úkol, který si vyžádá velké investice a spoustu práce. Obojí můžeme využít k tomu, abychom zlepšili kvalitu života velké většiny lidí a napravili nerovnosti posledních let, kdy široké vrstvy obyvatel i celé regiony spíše zaostávaly, nebo se dokonce propadaly, zatímco bohatly především již bohaté firmy a lidé s politickou mocí.
Veřejné investice do obnovitelných zdrojů, do nízkouhlíkové veřejné dopravy, do zateplování budov, do péče o krajinu, do ekologického zemědělství a do dalších nástrojů snižování emisí mohou být směřovány zejména do dnes zaostávajících a periferních regionů či k lidem, kterým se v posledních deseti letech od ekonomické krize nevedlo dobře. Mohou pomoci nejen snížit emise, ale také napravovat nedostupnost bydlení, zlepšit dostupnost veřejné dopravy a vytvořit spoustu dobrých pracovních míst.
Takto vznikající „zelená“ či „klimatická“ pracovní místa (tedy zaměstnání v odvětvích aktivně snižujících emise) pak mohou mimo jiné zajistit nové uplatnění nejen těm, kteří by kvůli odstavování znečišťujících provozů přicházeli o práci, ale také dalším lidem, kteří by například kvůli ekonomické krizi jinak zůstali bez zaměstnání. Podobně „široký“ projekt spravedlivé transformace dnes prosazují například mnozí ekologové ve Spojených státech. Říkají mu s odkazem na slavný protikrizový program prezidenta F. D. Roosevelta z třicátých let „Green New Deal“ – tj. „zelená nová dohoda“. Chtějí, aby se desetiletý program úplného přechodu od fosilních paliv k obnovitelným zdrojům, financovaný z veřejných peněz, spojil s garancí pracovního místa každému, kdo jej chce. A také s investicemi do všeobecně dostupných veřejných služeb, kvalitní veřejné dopravy, moderního bez-emisního bydlení či oživení ekonomicky zaostávajících regionů.
Jak to dopadne u nás?
Před výzvou spravedlivé transformace dnes stojí také Česká republika. Uhlí, palivo, na němž dosud závisí téměř polovina naší produkce elektřiny, by u nás z hlediska ochrany klimatu mělo skončit co nejdříve – nejpozději během následujících deseti let. Bez ohledu na to, jaké datum vybere pro jeho konec uhelná komise, můžeme čekat, že celý uhelný průmysl bude stále rychleji upadat a skončí mnohem dříve, než jsme si mysleli.
Přitom platí, že dnešní uhelné regiony mají také obrovské možnosti rozvoje. Leží v nich podstatná část domácího potenciálu pro výrobu energie z obnovitelných zdrojů (celá třetina potenciálu pro výrobu elektřiny z větru leží v Krušných horách přímo nad dnešními uhelnými doly) a mají velké možnosti úspor energie i peněz nízkoemisními rekonstrukcemi budov. Vysloveně by si ale také zasloužily výrazné investice do dalších veřejných služeb, jako vzdělávání a zdravotnictví, které v nich jsou vinou chyb minulých vlád trestuhodně podfinancované. Podaří se tyto možnosti využít, nebo to „dopadne jako obvykle“ a uhelné regiony, které po desetiletí doplácely na negativní důsledky uhelného průmyslu, doplatí tentokrát i na jeho konec?
Autoři jsou členové platformy pro sociálně-ekologickou transformaci Re-set. Na webových stránkách www.re-set.cz najdete jejich publikaci Budoucnost po konci uhlí jako příležitost pro rozkvět regionů.