Arktida byla a stále je považována za oblast málo dotčenou lidskou činností, za oblast s paneskou přírodou. Na konci 80. let minulého století však vědci zjistili, že v kojeneckém mléce Inuitek – původních obyvatelek Arktidy – jsou až dvacetkrát vyšší hladiny nebezpečných chemických látek – persistentních organických polutantů, než v mléce matek kdekoliv jinde na světě. Jak je to možné, když nejbližší zdroje znečištění jsou tisíce kilometrů vzdálené?
Greenpeace věnovalo nebezpečným chemickým látkám značnou pozornost již od konce sedmdesátých let minulého století. Na trh byly v té době uváděny tisíce nových chemických látek, o jejichž nebezpečných vlastnostech výrobci mlčeli, nebo je ani nezkoumali. Klasickým příkladem byl dichlor-difenyl-trichlorethan, který se nechvalně proslavil pod zkratkou DDT. Tato látka byla jedním z prvních moderních syntetických insekticidů, který byl vyvinut ve 40. letech 20. století. Zpočátku byl používán k eliminaci hmyzem přenášených chorob, jako je malárie, a později pro hubení hmyzu v zemědělství, živočišné výrobě, v domácnostech, zahradách i pro odvšivování domácích mazlíčků.
Až rok 1962 a vydání knihy Tiché jaro od Rachel Carson, která popsala fatální dopady DDT na populace sokolů či orlů otevřelo mnohým oči. Začala tak dlouhá cesta k eliminaci perzistentních organických polutantů zaměřená především na dvanáct vůbec nejnebezpečnějších látek – tzv. “tucet špinavců”. Šlo převážně o pesticidy (aldrin, DDT, dieldrin, endrin, heptachlor, chlordan, mirex, toxafen), průmyslové chemikálie (hexachlorbenzen a polychlorované bifenyly – PCB) a dioxiny (polychlorované dibenzodioxiny a dibenzofurany – PCDD/F), které vznikají jen jako nežádoucí vedlejší produkt některých technologií (spalování odpadů, metalurgie, výroba chloru a chlorovaných chemikálií).
Persistentní organické polutanty jsou charakteristické nejen tím, že jsou nebezpečné, jedovaté či narušují funkci hormonálního systému jako v případě DDT, ale jsou také velmi odolné – v životním v prostředí vydrží desítky let. Když například česká pobočka Greenpeace v roce 2011 v rámci Detox Labe tour odebírala vzorky vody sedimentů v Labi, našla nejen DDT, ale i stotisíckrát překročenou koncentraci y pro hexachlorbenzen, což je látka na českém území zakázaná už v roce 1974. Navíc mají tyto škodliviny schopnost bioakumulace, tedy hromadění v živých organismech, které je zachytávají buď přímo z okolního prostředí, ve kterém žijí, nebo nepřímo ze své stravy.
V roce 1999 organizace Greenpeace vydala přelomovou studii Tip of The Iceberg (Špička ledovce), ve které upozornila kromě jiného na další neblahou vlastnost persistentních organických polutantů – jejich schopnost dálkového přenosu. Tyto látky mají potenciál cestovat od původního zdroje do oblastí vzdálených stovky až tisíce kilometrů, kde se nikdy nevyráběly a nepoužívaly, jako je například zmíněná Arktida. Poukázali jsme na to, že právě Arktida je konečnou zastávkou pro putování řady nebezpečných chemikálií jako jsou dioxiny či polychlorované bifenyly. Znečištění z jiných konců světa na Arktidu přináší vítr a moře. Kvůli nízkým teplotám se zde znečišťující látky nerozloží a zůstávají ve vodě. Vstřebávají se do tukové tkáně ryb, tuleňů či polárních medvědů. Navíc u vrcholových predátorů dochází k bioakumulaci těchto nebezpečných látek. Právě tito živočichové jsou nejčastější na jídelníčku místních lidí. Většina chemikálií, které se stravou dostávají do těla Inuitů, jsou syntetické sloučeniny chloru a některé z nich jsou neuvěřitelně toxické. Například miliontina gramu dioxinu zabije morče. Z těl Inuitek se tyto nebepečné látky dostávají i do mateřského mléka a následně i do tělíček novorozenců.
Smutný příběh o tom, jak nic netušícím Inuitům beztrestně posílají chemické společnosti vzdálené tisíce kilometrů smrtící dárek má ale i světlejší momenty. Studie Greenpeace měla kromě připoutání pozornosti k tématu i jasný cíl: celosvětově omezit ty nejvíce nebezpečné látky a nahradit je bezpečnější alternativou. Studie vyšla těsně před tím, než se začala vyjednávat Úmluva OSN o persistentních organických polutantech a přispěla velkou měrou k tomu, že v roce 2001 byla podepsána tzv. Stockholmská úmluva o persistentních organických polutantech, právně závazná mezinárodní dohoda, jejímž cílem je eliminace vybraných persistentních organických látek. Původně se vztahovala na zmíněný „tucet špinavců“, později byly na seznam úmluvy přidány další. Dnes tak reguluje 23 nebezpečných chemických látek nebo jejich skupin.
Ty nejhorší toxické látky už Arktidu neohrožují. Ale přesto nyní čelí velkým hrozbám, především změnám klimatu, těžbě ropy a průmyslovému rybolovu. Máme ale možnost Arktidě výrazně ulehčit a zavést zde oceánské rezervace, podobně jako na 30 % všech volných moří.
Je čas vybudovat oceánské rezervace a dát naději našim oceánům a životu v nich.