Velryby, populace ryb u evropského pobřeží i světové oceány můžeme pomoci chránit i my, suchozemci. Nevěříte? Před lety bych tomu taky nevěřil. Ale pak jsem poznal Greenpeace.
1. Jak Česká republika pomohla zachránit velryby
Na počátku nového milénia sílily tlaky Japonska a dalších velrybářských států na zrušení moratoria na komerční lov velryb. Moratorium – tedy dočasný zákaz lovu velryb – odhlasovala většina států v Mezinárodní velrybářské komisi (IWC) v roce 1982 po dlouholeté masivní kampani Greenpeace. Byl to obrovský úspěch, který k obnově většiny zdecimovaný populací velkých kytovců.
Po dvaceti letech ale reálně hrozilo, že moratorium skončí. Japonská vláda usilovně pracovala na tom, aby získala většinu hlasů v IWC. Na své straně měla nejen tradiční spojence jako Norsko, Rusko, Čínu či Koreu, ale začala do IWC lákat za úplatu nové státy nebo si “kupovat” hlasy chudších členů IWC, států především z Karibiku. Ani se tím nijak zvlášť netajila. Oficiálně šlo sice peníze, které Japonská agentura pro rybolov (Fisheries Agency of Japan) deklarovala jako pomoc na rybolov, ale i do televizních kamer se představitelé Japonska nebáli přiznat, že stát musel použít „nástroje diplomatické komunikace a slibů zahraniční rozvojové pomoci, aby ovlivnil členy Mezinárodní velrybářské komise“.
V roce 2001 tak mělo Japonsko “pod palcem” dalších deset hlasů v IWC a scházely mu pouhé 3 až 4 hlasy pro získání většiny a obnovení komerčního lovu velryb. V hlavách lidí z Greenpeace se ale již rodil plán, jak ochránit velryby před lovem nejen reálně na moři, ale i na plénu IWC. A české pobočka v tom sehrála důležitou roli.
Jan Haverkamp, tehdejší programový ředitel české pobočky Greenpeace, v březnu 2003 plán poodhalil, když prohlásil: “Snahu Japonska změnit poměr hlasů uvnitř IWC považujeme za vážnou hrozbu pro velrybí populaci. Jediným způsobem, jak této hrozbě zabránit, je přimět ke vstupu do IWC další země, které budou hlasovat ve prospěch ochrany velryb. Členem IWC by se velice brzy mohly stát všechny všechny země usilující o vstup do EU, v prvé řadě země Visegrádu, tedy Česká republika, Slovensko, Maďarsko a Polsko“.
Česká pobočka Greenpeace začala usilovně pracovat na vstupu České republiky do IWC. Jedním z jejích nástrojů byla i petice adresovaná vládě, kterou podepsaly známé osobnosti – zpěvačky Hana Hegerová, Marta Kubišová a Anna K., spisovatel Ivan Klíma, hudebník Jiří Dědeček, herci Jan Vodňanský a Petr Vacek, filmař a producent Petr Vachler, obhájce lidských práv Stanislav Penc a řada dalších.
Symbolem kampaně se stala obrovská desetimetrová nafukovací velryba, která navštívila řadu měst. Kampaň vyvrcholila létě v roce 2004, kdy velryba plula i na Vltavě pod Karlovým mostem. V té době výzvu pro vstup Česka do IWC podepsalo už přes 24 tisíc lidí. Vláda i parlament s požadavkem Greenpeace nakonec souhlasily a Česko se stalo v roce 2006 plnohodnotným členem IWC. Od té doby vždy hlasovalo pro ochranu velryb a proti obnovení jejich lovu. Přes enormní tlak Japonska a stovek milionů dolarů utracených za hlasy pro obnovení lovu velryb se moratorium podařilo udržet, Japonsko nakonec svoje úsilí vzdalo na konci roku 2018 z IWC dokonce vystoupilo.
2. Suchozemci proti rybářským baronům
Zatímco se velryby zotavovaly z následků brutálních praktik velrybářů, populace komerčně lovených se dostaly na hranu kolapsu, a to i v evropských lovištích, kde by člověk předpokládal alespoň částečně udržitelný management. Evropská pravidla pro rybolov – Společná rybářská politika – ovšem přivedla ryby i rybáře na pokraj kolapsu.
Tři čtvrtiny populací komerčně lovených ryb byly přeloveny nebo zdecimovány. Stav velkých druhů ryb se snížil o 90 % a některé se dokonce dostaly na pokraj vyhynutí. Rybářská flotila EU byla 2-3krát větší, než dostupné zásoby ryb. Nepochopitelný stav držely při životě hlavně dotace. Miliardy eur končily na kontech velkých průmyslových rybářů, kteří používají nejdestruktivnější rybolovné metody, zatímco drobní rybáři krachovali, protože neměli co lovit. Tuto neradostnou situaci měla napravit reforma Společné rybářské politiky Evropské unie. Prostor pro reformu je jednou za deset let a Greenpeace Česko u toho nemohlo v roce 2013 chybět.
Návrh Evropské Komise na reformu se do značné míry shodoval s požadavky Greenpeace – zákaz tzv. výmětů (zachytávání nechtěných úlovků do rybářských sítí a jejich vyhazování mrtvých či polomrtvych zpět do moře), dodržování vědeckých doporučení pro stanovení kvót na lov, hospodaření na základě principu maximálního udržitelného výnosu, konec dotací pro destruktivní průmyslový rybolov a ukončení nadměrného rybolovu do roku 2015.
Ovšem reforma se vůbec nezamlouvala vlivné lobby velkých, průmyslových rybářů, kteří provozují tzv. super trawlery (lodě se sítěmi o rozloze čtyř fotbalových hřišť a kapacitě 500 tun ryb). Takových rybářů bylo sice pouze 20 %, ale pravidelně jim bylo udělováno 80 % kvót na lov ryb. Síla této lobby byla obrovská, především pak v jihoevropských státech, kde jde často o několik málo rodinných rybářských klanů. Šéfové těchto klanů se označují jako „rybářští baroni“. Ukázkou jejich vlivu bylo každoročně přidělování rybolovných kvót. Vrcholem těchto absurdních představení byl rok 2008. Vědci doporučili ulovit maximálně 10 tisíc tun tuňáka, Rada pro zemědělství a rybolov (tedy ministři zemědělství členských států) stanovila kvótu na trojnásobek a ve skutečnosti byl uloven šestinásobek.
Aby reforma lovu ryb prošla, bylo nutné vyvážit sílu této lobby a zmobilizovat politiky, především europoslance, i z vnitrozemských zemí. U těch českých se to povedlo na výbornou, a to napříč politickým spektrem. Před každým hlasováním jsme detailně vysvětlovali, pro jaké body je třeba hlasovat a výsledkem bylo, že až na drobné výjimky, čeští europoslanci v klíčových hlasováních vždy podpořili progresivní návrhy ve jménu ochrany životního prostředí. Reforma tak i díky českým hlasům prošla v takové podobě, která dává velkou naději, že se několik desítek let trvající devastace evropských lovišť a decimování rybích populací konečně zastavuje a zavádí se udržitelný rybářský management. Což jinými slovy znamená, že se nebude moci chytat více ryb, než je schopno dorůst.
3. Není ryba jako ryba – mocná síla spotřebitelů
Kromě politických rozhodnutí existuje i další způsob, jak chránit naše oceány v Česku a vede doslova přes nákupní vozíky či košíky. Už mnohokrát se v kampaních Greenpeace prokázalo, že síla spotřebitelů je obrovská. Dokážou přimět korporace, aby přestaly používat toxické látky, neprodávaly výrobky, kvůli jejichž výrobě se kácí deštné pralesy, nebo aby dokonce podporovaly progresivní politické dohody, například na snižování emisí skleníkových plynů, nebo na ochranu oceánů. Síla spotřebitelů byla důležitá i v oceánské kampani.
Velcí globální maloobchodníci mají značný vliv na rybářský průmysl a prakticky si mohou diktovat podmínky, za jakých podmínek ryby a mořské plody nakupují. Proto organizace Greenpeace po celém světě postupně přesvědčovala tyto firmy, aby v rámci společenské odpovědnosti měly udržitelná pravidla pro nákup ryb a mořských plodů. Tato pravidla musí zajistit, že na se pultech neobjeví ryby ohrožené či ze zdecimovaných populací nebo ulovené destruktivními metodami, která zabíjí jiné druhy. Produkty musí být dohledatelné až k lodi, kde byly uloveny, čímž je zaručeno, že nepocházejí z ilegálního rybolovu. Součástí pravidel musí být i dostatečné informování o produktech, včetně latinského jména, přesného místa a metody ulovení. Nad rámec těchto praktických zásad, se společnosti musí zavázat k odpovědnosti za stav oceánů a podporovat progresivní opatření, jako je vytváření mořských rezervací, nebo již zmíněná reforma evropské rybářské politiky.
V Česku se spotřebitelské kampani začalo Greenpeace věnovat koncem roku 2012 v situaci, kdy žádný z prodejců – velkých obchodních řetězců – žádná pravidla pro nákup ryb a mořských plodů neměl. Od té doby je zavedli všichni. Sice nejsou všechny z našeho přísného a nekompromisního pohledu 100%, ale i tak je to značný posun k lepšímu.
Zlepšilo se navíc i značení ryb a mořských plodů. Pro spotřebitele bylo dřív velmi obtížné se zorientovat v nabídce ryb a mořských plodů a ještě těžší pro ně bylo vybírat si ryby odpovědně, aby měli jistotu, že v nákupním košíku nekončí živočich, který je ohrožený nebo při jehož lovu byli usmrceni třeba delfíni. Proto Greenpeace začalo vydávat průvodce šetrným nakupováním ryb a mořských plodů – Není ryba jako ryba. Poslední, třetí vydání průvodce vyšlo na konci roku 2013. Přestože jsme vydávání průvodců ukončili, obecné doporučení, které obsahoval, je myslím stále platné: Pokud se bez rybího masa neobejdete, doporučujeme vybírat především lokálně vyprodukované býložravé a všežravé druhy ryb z extenzivního chovu a omezit spotřebu mořských masožravých druhů. Zároveň jsme vydali i brožuru upozorňující na greenwashing většiny certifikací ryb a mořských plodů, jako je například dnes znovu hodně propíraná certifikace MSC.
Teď můžeme ochránit 30 % světových oceánů
Mnoho našich dalších kampaní pomohlo snížit znečištění oceánů či chránit mořský život. Ať už šlo o toxické znečištění, ukládání radioaktivního odpadu do moře či prosazení zákazu jednorázových plastů, které nejvíce zamořují evropské moře. Včetně opatření, která se týkají rybolovných zařízení – jejich výrobci musí hradit náklady na sběr odpadu z přístavních zařízení pro příjem odpadu, jeho přepravu a zpracování.
Letos máme možnost spolu s tebou připsat další kapitolu do historie oceánských kampaní českých Greenpeace. Když do toho půjdeš s námi, nepochybuji o tom, že i tato kapitola bude úspěšná.