Napříč Evropou existuje konsenzus o potřebě změny ekonomického systému k záchraně klimatu. Dnešní světové hospodářství přitom jen zrcadlí vývoj ekonomie jako vědy, která dosud otázku klimatu přinejlepším ignorovala. Její definice sice hovoří o využívání zdrojů, ale přírodu a udržitelnost nahradil kapitál a ekonomický růst. Modla růstu pak ekonomům takřka přerostla přes hlavu. V přírodě sice nic neroste nekonečně, ale hrubý domácí produkt jako by byl koncept takřka nadpozemský.
Někteří ekonomové navíc dodnes věří v očistnou sílu ekonomického růstu. Tzv. Kuznětsova environmentální křivka se nám pomocí jednoduchého diagramu snaží vnutit představu, že z ekologických trablů můžeme vyrůst, jako člověk vyroste z puberty. Opak je ale pravdou. S ekonomickým růstem roste ekologická stopa. Do budoucna si budeme muset vybrat mezi ekonomickým růstem nutně spojeným s růstem emisí, a ekonomickým nerůstem se stagnací či poklesem znečištění.
Mainstreamové ekonomické nástroje se ukazují jako nevhodné k řešení klimatické krize, stojí totiž
u jejího vzniku. Nejvyužívanějším nástrojem k porovnávání efektivity hospodaření tu s penězi, tu s přírodními zdroji, je analýza nákladů a výnosů neboli cost-benefit analýza, jež staví na perspektivě racionálního člověka jako sobeckého individua upřednostňujícího současný užitek před vším ostatním. Východiskem analýzy je pak úvaha, že přítomnost a budoucnost nemají stejnou hodnotu. Pro sebestředného člověka ekonomického možná les za domem představuje potenciální zdroj příjmu z prodeje dřeva spíš dnes než za sto let, ale les může mít pro ekosystém trvalou hodnotu bez ohledu na časové hledisko. Důsledkem přístupu upřednostňujícího současnost před budoucností „za každou cenu“ je právě gradující klimatická krize jakožto produkt mezigenerační nerovnosti.
„Nerovný“ boj s klimatem
Nerovnosti nejsou jen průvodním jevem současného ekonomického systému, ale možná i odpovědí na blížící se ekologickou katastrofu. O negativech ekonomických nerovností bylo napsáno již mnoho – nerovnější země sužuje větší kriminalita, lidé si v nich méně důvěřují, populace je méně zdravá a dětem se zhoršují studijní výsledky.
Ekonomické nerovnosti se úzce pojí i s otázkou životního prostředí. A to nejen tím, že jsou nerovné země méně úspěšné třeba v recyklaci odpadu. Zodpovědnost za emise totiž úzce souvisí s rozdíly v příjmech – vysokopříjmoví jedinci způsobují neúměrně větší zátěž pro klima. Podle organizace Oxfam dokonce nejbohatších 5 % světa (315 milionů lidí) zapříčinilo přes třetinu (37 %) růstu emisí od roku 1990, zatímco nejchudší polovina svou spotřebu emisí prakticky nezvýšila.
Ekonomická spravedlnost ve smyslu rovnoměrnějšího rozdělení příjmů, majetku nebo přístupu k veřejným službám a přírodním zdrojům je proto zároveň spravedlností environmentální. Takové zjištění představuje jasný návod pro tvorbu veřejných politik na ochranu klimatu. Kompasem nám může být koncept ekonomie koblihy ekonomky Kate Raworth, který právě ekologické a sociální aspekty hospodářského uspořádání kombinuje.
Nejhorší ekologické opatření: daně
Diskusím nad tím, co by měl stát činit v boji s klimatickou krizí, vévodí tzv. Národní plán obnovy – sto sedmdesáti miliardový balík evropských peněz, jehož prioritou má být právě zelená transformace. Přitom v závěru roku 2020 poslanci schválili daňový balíček, který je i z ekologického hlediska důležitější, ač se to na první pohled nezdá.
Velikost schváleného snížení příjmů během dvou let překoná celý Národní plán obnovy: stát se tak každoročně vzdává více než poloviční částky, od které si zároveň slibuje kvalitativní ekonomickou revoluci. Zrušení superhrubé mzdy – největší změna celého balíčku – snížila daně vysokopříjmovým občanům
o statisíce ročně, zatímco nízkopříjmovým o pár tisíc. Vzhledem k tomu, že vysokopříjmové skupiny jsou zodpovědnější za emise, může takové opatření spíše prohloubit ekologickou stopu Čechů a Češek. Připočteme-li k tomu i zrušení daně z nabytí nemovitosti týkající se také spíše vyšších majetkových skupin, zahráváme si s rozkladem sociálního smíru, a tedy i ochotou široké společnosti podílet se na ekologických opatřeních v budoucnu. Přesně podle vzoru francouzských žlutých vest, které vznikly v důsledku asociálních daňových opatření natřených na zeleno.
Ekologická transformace ekonomiky musí být v jádru sociálně spravedlivá, jinak nemůže být ani efektivní, ani politicky průchozí.