Zima 2020/2021 přinesla po delší době déletrvající období celodenních mrazů a výraznější sněhové pokrývky do nížin, což v předchozích zimách nebylo tak obvyklé. Mezi veřejností tak převládl pocit, že letošní zima byla normální, nebo se normálu alespoň přiblížila. Jak to ale ve skutečnosti bylo pohledem klimatologie?
Jako celek skončila s kladnou odchylkou +1,2 °C (vůči dlouhodobému průměru 1981-2010), srážek spadlo v Česku o 11 procent méně a slunce svítilo o 13 procent méně ve srovnání s dlouhodobým normálem. Jde o hodnoty, které se tedy blíží onomu pojmu normální, i když teplotně jde spíš o mírně nadnormální sezónu. A například v pražském Klementinu, tedy stanici, která měří nejdéle a souvisle teplotu na území České republiky, se uplynulá zima zapsala na 31. až 32. místo (z 245 zim).
Na kladné sezónní odchylce se zapsal především prosinec, který se zařadil mezi 10 nejteplejších prosinců za posledních 60 let. A mimochodem právě 23. prosinec byl i nejteplejším dnem (z pohledu průměrné denní teploty za celé Česko) v rámci meteorologické zimy (prosinec až únor). Leden už skončil jako teplotně průměrný, i když stále téměř s 1stupňovou kladnou odchylkou. Nejvíc zimní nálady zřejmě přinesl únor, kdy jsme naměřili jednak nejnižší teploty za zimu (14. února na stanici Jelení, u mostu kleslo minimum na -32,7 °C), tak i nejchladnější den, kterým se stal 12. únor s celorepublikovým denním průměrem pod -10 °C. Paradoxně ale právě únor přinesl i nejvyšší teplotu z celé zimy – 25. února ve Vidnavě na Jesenicku naměřili až 20,7 °C. Únor tak nakonec skončil jako měsíc naprosto průměrný – mrazivé počasí z první poloviny měsíce vykompenzovaly velmi teplé dny v poslední únorové dekádě. Únor byl zajímavý i z hlediska sněhu. Z neděle 7. na pondělí 8. února na výrazném frontálním rozhraní napadlo na většině území Česka významné množství sněhu, a to i v nížinách. Například v Praze a Polabí i přes 15 centimetrů sněhu. Díky tomu se letošní zima zapsala do paměti mnohých lidí jako bohatá na sníh. Jenže třeba na jižní Moravě, ale i na Šumavě, toho sněhu zase až tak moc nenapadlo – v Brně šlo kumulativně jen o 40 procent dlouhodobého průměru.
Na průběh letošní zimy, hlavně její druhé poloviny, měl vliv i tzv. (cirkum)polární stratosférický vír, resp. jeho zhroucení vlivem náhlého stratosférického oteplení začátkem ledna. Jde o situaci, kdy se v polárních oblastech ve výškách kolem 30 km změní proudění ze západního (obvyklého) na východní, což je doprovázeno výrazným vzestupem teploty. Následně pak může tato událost významně ovlivnit i proudění v troposféře (ve spodních cca 7 až 12 km atmosféry), kde vede k negativní fázi tzv. arktické oscilace. Tedy situaci, kdy je v polárních oblastech vyšší tlak vzduchu než obvykle, což znamená zeslabení cirkumpolárního víru v troposféře a umožňuje pronikání studeného vzduchu do mírných zeměpisných šířek, kde je pak příčinou teplotně podprůměrného počasí. Letos se to projevilo právě na vlně mrazů v únoru v (nejen střední) Evropě. Je ale pravda, že evropská vlna studeného počasí poněkud bledne před intenzitou vlny mrazů, která v polovině února zasáhla jih Spojených států amerických. Hlavně v Texasu, Oklahomě a Kansasu padaly teplotní rekordy, a to nejen denní, ale i únorové. Teploty byly až o 25 °C nižší ve srovnání s dlouhodobými průměry. Naproti tomu ve východní Asii zažili rekordně teplý závěr zimy, kdy v Pekingu naměřili 21. února 25,6 °C (letní den o 3 týdny dříve než dosavadní rekord) a nejvyšší únorovou teplotu zaznamenali i v Koreji (24,9 °C).
