Tereza Havelková studuje podnikovou ekonomiku a mezinárodní marketing. Kromě toho je lektorka vzdělávacího programu a workshopů pro žáky základních a středních škol na téma udržitelného životního stylu. Podílí se také na rozvoji našeho vzdělávacího programu a organizování akcí spojených s tématem udržitelnosti.

Jak tě napadlo pracovat jako dobrovolník pro Greenpeace?

Mě to vždycky táhlo tématu udržitelnosti a pro Greenpeace jsem už chvíli předtím pracovala na telefundraisingu. Tam jsem ale zjistila, že to není úplně to pravé pro mě, telefonování mě prostě moc nebaví. Ale když jsem přemýšlela o tom, že odejdu, tak jsem narazila na vzdělávací program Greenpeace. A zaujala mě myšlenka chodit přímo na základní a střední školy a šířit to, co mě baví a co považuju za důležitý. Vlastně se bavit s dětma o tom, co se snažím sama ve svém životě aplikovat.

A to je?

Já se jim v podstatě snažím předat něco jako selskej rozum. Prostě se zamýšlet nad věcmi, které každý den děláme. Vím totiž že i spoustu známých z mého okolí nikdy nenapadlo nějaké důsledky toho, když si koupí třeba banán v plastovém obalu, ale to je samozřejmě jenom jeden příklad z mnoha. Takže mě jde hlavně o to předat inspiraci a motivovat je k tomu, začít nad tím přemýšlet. A ukázat jim, že je tyhle úvahy můžou dovést k tomu, že si začnou věcí víc vážit a vlastně se nějak vymezit vůči konzumnímu stylu života a toho co z něj vyplývá.

Máš pocit že to ty děti zajímá, nebo je to pro ně spíš volno z vyučování, ve kterém můžou vypnout mozek?

U tohohle typu přednášek záleží hodně na povaze konkrétní třídy i celkovém přístupu školy. My do škol chodíme na základě pozvání učitele nebo vedení, takže většinou už učitel o té problematice s dětmi mluvil, ta škola se nějak enviromentálně angažuje a snaží se o udržitelnost v jejich provozu. Takže ty děti pak většinou mají přehled. Třeba i děti v prvních třídách vědí základní fakta o klimatické změně, o tom že tají ledovce a umí vysvětlit, co to způsobuje.

Problematické je to občas u starších dětí na základních školách a mladších na středních, kde hraje roli puberta. Ale ještě se nám nestalo, že by to téma odmávla celá třída, spíš mají problém s pozorností ze začátku, ale od půlky je to většinou chytne. Na konci určitě většina z dětí působí motivovaně, jsou rády, že se dozvěděly něco nového, nebo že si ve workshopu něco vyrobily.

A co učitelé? Chápu že ti co si tu přednášku objednali asi tu problematiku vnímají podobně, ale setkala jsi se s nějakou odmítavou reakcí třeba u jejich kolegů z učitelského sboru?

To ne, dokonce naopak. Stalo se nám, že si na přednášku pozvala jedna učitelka kolegyni a ta byla po skončení překvapená, že nejde o nějakou propagaci Greenpeace jako takového, ale spíš o praktické rady ohledně udržitelnosti. Takže na konci nám řekla, že ji to změnilo i pohled na Greenpeace jako takové a byla z toho příjemně překvapená.

Do jaké míry jste optimista, že se i za pomocí přednášek, jako jsou ty v rámci vzdělávacího programu Greenpeace, skutečně změní konzumentský přístup?

Tohle je strašně těžká otázka. Já bych hrozně ráda věřila, že se to díky našim přednáškám a workshopům skutečně radikálně změní. Ze začátku jsem samozřejmě byla nadšená, že můžu lidem říkat co všechno můžou změnit a ta změna pak rychle nastane. Ale ty růžové brýle mi už spadly. Dostala jsem se k tomu, že za sebe musím dělat prostě to nejlepší co můžu. A to dělám. Zpětně pak zjišťuju, že jsem skutečně inspirovala spoustu lidí ve svém okolí, že má cenu o tom mluvit, protože oni se pak vracejí a změnou ve svém životě vám dají hrozně pozitivní zpětnou vazbu. Takže spoustu malých změn skutečně způsobit můžeme.

Ale skutečná, velká změna bude trvat a hlavně je potřeba, aby došlo k legislativní změně. Protože my se to můžeme snažit brzdit, ale pokud budou fabriky pořád produkovat tolik plastů jako doposud a ta změna nenastane tam, kde ten problém vzniká, tak se nic zásadního nestane. Za mě je vlastně i třídění odpadu spíš byznys, takže sice třídím, ale především se snažím míň odpadu produkovat. Abych měla za sebe dobrej pocit, že toho za sebou nechávám co nejmíň.