Pomalu končil den a já měl rozepsaný svůj poslední e-mail. Pracoval jsem z domova ve svém bytě na předměstí Bejrútu. Naše pobočka byla uzavřená a lidé byli doma kvůli hrozbě nákazy koronavirem, druhá vlna je tu totiž ještě horší než ta první. Z ničeho nic se v dálce ozve exploze, kterou následuje mohutná tlaková vlna, která otřese mými skleněnými okny, ty se naštěstí nerozbijí. Ten zvuk detonace každý z nás zná až příliš dobře, ale obří oranžový mrak, který zahalil celé město, to bylo něco nového. Byl jsem v šoku. Právě jsem se odstěhoval z domu ve čtvrti Achrafieh v samém srdci města, takže jsem naštěstí nebyl v zóně, která to schytala nejvíce.

Výhled na zkázu z poničeného bytu ve čtvrti Achrafieh.

Okamžitě po výbuchu mi začaly chodit zprávy od přátel a kolegů, ze začátku se hodně spekulovalo, co vlastně vybouchlo. Byl to prezidentský palác? Dům významného politika? Ne, byl to přístav v Bejrútu. Konkrétně hangár 12, kde bylo uskladněno 2750 tun dusičnanu amonného. V tu chvíli jsem si ještě neuvědomoval velikost této nehody. Zapnul jsem televizi a sledoval, jak je město v troskách a jak se rychle zvyšuje počet obětí. Přes 150 mrtvých a 5000 zraněných a další stále přibývají. Začal jsem si uvědomovat, že tak obrovská exploze tu ještě nebyla a rychle jsem začal obvolávat své blízké, abych se ujistil, že jsou v pořádku. Naštěstí byli mimo místo výbuchu.

V kanceláři jsme vytvořili krizový tým. Nejdřív jsme zkontrolovali, zda jsou všichni naši zaměstnanci a dobrovolníci v pořádku. Když jsme zjistili příčinu exploze, spojili jsme se s kolegy z Greenpeace Science Unit na univerzitě v britském Exeteru, abychom lépe pochopili rizika, která s sebou exploze přinesla. Vytvořili jsme díky tomu pro obyvatele Libanonu návod, který jim pomůže chránit jejich zdraví a bezpečnost v prostředí, které se stalo toxickým. Když dusičnan amonný vybouchne, vypustí do ovzduší obrovské množství oxidu dusičitého – ten vytvořil oranžový dým, který přikryl město a pomalu se začal kvůli větru přesouvat směrem na sever a na východ. Toxický oxid dusičitý poškozuje dýchací cesty a v atmosféře může reagovat a vytvářet další nebezpečný plyn – přízemní ozon.

V naší pobočce Greenpeace tyto plyny dobře známe, protože v Libanonu vedeme kampaně za proměnu místního energetického sektoru, který je do značné míry založen na pálení těžkého topného oleje – jednoho z nejšpinavějších fosilních paliv na světě. Znečištění oxidy dusíku pravidelně vytváří hustou bronzovou vrstvu nad Bejrútem, ale ta se nedá vůbec srovnat s oranžovým mrakem, který se vytvořil při výbuchu.

Vedle znečištěného ovzduší je tu ale další hrozba – nakažení koronavirem. Ulice jsou plné lidí. Někteří museli opustit své zničené domovy, další se shromažďují, aby pomohli těm, kteří to potřebují – to všechno může způsobit nárůst infikovaných a dostat už tak přeplněný nemocniční systém na hranu kolapsu.

Později toho osudného večera jsme se s přítelkyní vydali do centra Bejrútu, abychom pomohli její sestře odvézt věci z jejího nyní už neobyvatelného bytu. Dorazili jsme do úplně potemnělého města a uviděli všechny ty lidi v panice pobíhající sem a tam. Vypadalo to jako v katastrofickém hollywoodském snímku. Budovy byly zničené, výbuch je připravil o fasády i skleněná okna. Auta byla zavalená popadanými stromy a ocelovými trubkami dopravních značek. Bylo to tak nepříjemné, přál jsem si, aby to byla jen noční můra. Auto jsme museli nechat hodně daleko od bytu, protože se dál nedalo dostat. Z bytu jsme vzali jen to nejnutnější a pak se vrátili na předměstí.

Dnes se stále vzpamatováváme z šoku a ze ztrát, které jsme utrpěli, ale náladu nám zvedá ohromná solidarita a kamarádství, které po té hrozné noci následovalo. Lidé se sjeli ze všech koutů Libanonu, aby pomohli uklidit ulice a zdevastované domy. Mezinárodní finanční pomoc proudí do země. A místní lidé nabízejí své domy, aby v nich ubytovali některé z 300 tisíc nových bejrútských bezdomovců.

Naší rolí v Greenpeace je nyní podávat lidem informace, které potřebují, aby nebyli vystaveni toxickému prachu, který pokryl ulice i podlahy jejich domovů. Kromě toho se za pomoci satelitních snímků snažíme dopátrat, jaké další znečištění a v jakém množství bylo uvolněno do atmosféry. Libanon nemá funkční systém pozemních měřících stanic pro znečištění ovzduší a veřejnost stále neví, co vybuchlo a shořelo vedle již zmíněného dusičnanu amonného. Nemůžeme posoudit reálný dopad této katastrofy a dát lidem návod, jak se chovat, když nám budou zásadní informace o znečištění chybět.

  • Pokud chcete pomoci lidem zasaženým bejrútským výbuchem, můžete darovat peníze libanonskému Červenému kříži: WWW.SupportLRC.app

Julien Jreissati je programový manažer v Greenpeace Middle East & North Africa.